Jaký je rozdíl mezi turistikou, cestováním a poutí? V čem spočívá skutečná pouť a k čemu je vlastně dobré být sám a mít prostor sám pro sebe? Jaký je rozdíl mezi samotou a osaměním?
Myslím, že mezi lidmi panuje trochu rozpor v terminologii o tom, co je a není pouť. Faktem je, že kolik je lidí, tolik je názorů. Pojďme se ale nyní zamyslet nad rozdíly mezi poutnictvím, turistikou a cestováním.
Setkal jsem se s mnoha lidmi, které na poutnictví primárně zajímal sportovní výkon, jiné zase zajímala cestovní stránka, jiné duchovní či poznávací rozměr a ještě jiné dobrodružství. Podle mě je zásadní rozdíl v čase, úrovni samoty a hloubce změny, kterou si turista, cestovatel nebo poutník umožní.
Turistika a dovolená
Turistika je podle mého formou dovolené. Oboje jsou přitom formou odpočinku. Poskytují čas, při kterém si člověk může uvědomit, co se s ním a v jeho okolí vlastně děje. Jeho cílem je dostat se do nového prostředí, zažít změnu, nové lidí a nabrat inspiraci. Při turistice člověk navštěvuje zajímavá místa a města. Při takovém dovolenkovém výletě se krátce setkáte s domorodou kulturou a vyzkoušíte tradiční jídla. Při dovolené jsou však lidé spíš výjimečně sami.
Doba trvání turistického výletu obvykle bývá vázaná na dobu dovolené. Po jejím skončení se život vrací do starých kolejí. Cílem turistiky je spíš úleva a načerpání nové inspirace. Po návratu do původního prostředí člověku obvykle zůstanou pouze vzpomínky.
Případné myšlenkové změny, ke kterým během té doby došlo, jsou zřídka kdy trvalé. Dovolená ve většině případů neumožňuje člověku udělat si dostatečný čas a prostor pro zavedení myšlenkových změn.
Cestování
Cestování považuji za vyšší formou turistiky. Je to zpravidla dlouhodobější aktivita. Řekněme od měsíce výš. Novým rozměrem oproti turistice je při cestování – poznání. Poznání je stav, kdy se inspirace stává vědomou a přechází v určité pochopení.
Cestovatelé často zažívají samotu. Dělají totiž něco jedinečného, do čeho se mnoho dalších lidí nepouští. Samota je přitom užitečný a přínosný prostor, ve kterém mají lidé možnost zpracovat zážitky a reflektovat sebe sama v jiném prostředí a vystaveni novým podnětům.
Tato reflexe mu umožňuje proniknout hlouběji do inspirace a pochopit ji. To probouzí zvědavost a touhu po dalším poznání. Cestovatel začal hledat, ale ještě mnohdy neví co. Musí si vyzkoušet co nejširší paletu možností, aby si mohl zvolit tu svou cestu. Objevuje přitom svoje možné směry a má dostatek času na to, aby v sobě potřebné změny ukotvil.
Putování aneb samota jako cíl
Poutník je zvláštní druh cestovatele. Obvykle už vědomě či podvědomě ví, co potřebuje. Zná svůj směr a musí si jen zvolit tu správnou cestu, kterou za svým cílem půjde. Musí se přitom naučit odevzdání se, důvěře a víře v to dobré.
Na pouť se vydávají lidé, kteří se potřebují něco specifického naučit, poznat, pochopit sami sebe či se naopak něčeho vzdát, aby se mohli posunout dál. Mnohdy i ví, co přesně by to mělo být a co si musí během své poutě „zpracovat“. Ne náhodou pak poutě vedou na zvláštní, někdy také přezdívaná svatá místa, která mohou mít moc dovršit onu transformaci.
Myslím, že cílem poutě je především dostatek samoty. Není přitom důležité, jak je pouť dlouhá, ale musí být pro poutníka dostatená. V samotě je totiž skrytý prostor, ve kterém člověk může začít objevovat sám sebe, svou skutečnou podstatu, očištěnou o vlivy „zvenčí“.
Poutník vyhledává samotu. Ať už vědomě či podvědomě totiž ví, že přišel čas něco změnit. Je třeba se oprostit od nějaké zastaralé části myšlení nebo sebe sama, aby mohl poutník ve vlastním vývoji postoupit dál.
Jak se pozná skutečná pouť
Poutník se naučí nacházet inspiraci uvnitř sebe sama. Pouť je přitom hlubokým osobním zážitkem, při kterém jdou obvykle věci, ruchy a nepatřičnosti stranou. Ačkoli se dívá kolem sebe, tak na rozdíl od turisty ví, že poznávání měst, ho nijak nenaplní, protože naplnění může nalézt pouze v sobě.
Skutečná pouť, kterou člověk absolvuje v plném rozsahu je život měnící událostí. Je to test života. Učí poutníka překonávat životní překážky, pracovat se strachem, lidmi, samotou, sám sebou, vlastními pocity a mnohým dalším. Absolvujete-li člověk skutečnou pouť se vším, co k tomu patří a zvládnete-li jí, už nikdy nebude stejný. Nebude mít ani potřebu takovou pouť opakovat, protože vše potřebné zvládnul.
Kudy a kam jsem putoval, co jsem přitom zažil se dozvíte na mapě o pouti do Santiága de Compostela (zde).
Rozdíl mezi samotou a osamělostí
Samota je vyhledávaná a cílená forma prostoru pro sebe sama, kdy jsme záměrně fyzicky sami. Užíváme si to. Ačkoli jsme sami, jsme v nejlepší společnosti sebe sama.
Osamělost je naopak pocit, při kterém se cítíme sami, i když kolem sebe máme další lidi. Mnohým přitom strach z osamocení brání dosáhnout stavu samoty a i když osamoceni, zuby nehty se drží ve společnosti dalších lidí.
Každá forma osobního prostoru je důležitá
Je přitom jedno, který způsob tvorby osobního prostoru člověk zvolí. Všechny výše zmíněné formy osobního prostoru a času jsou stejně důležité. Jen každý potřebuje ve své vývojové fázi jinou z nich. Každá je proto důležitá. Jsou to mezistavy, které člověku umožňují se posunout dál.
Jsou přitom jedněmi z nepřeberného množství možností, jak se ve svém osobním růstu posouvat dál. O těchto však píšu, protože jsem jimi prošel a rozumím jim.
Mohlo by Vás zajímat:
Trochu inspirace k vybavení na dlouhou pěší pouť najdete (zde).
Trasy Svatojakubské poutě jsem pro další poutníky shrnul (zde).
Inspiraci jak v rámci očistné myšlenkové kůry očistit i své vnější prostředí najdete (zde).
