Poslední most přes Rhônu

Přenocoval jsem v opuštěné katolické škole. Navštívil trhy v historickém městě. Zase jsem neviděl Mont Blanc. Zažil jsem pravé vesnické setkání a udělal si den volna. Naposled jsem překročil řeku Rhônu.

Při cestě z Valencogne jsem v lese potkal pár starších cyklistů, jež mi náramně přáli vše dobré na cestu. Dorazil jsem do vesničky Le pin, kde jsem si dopřál brzký oběd. Při odchodu mě zastavil místní stařík, který kdysi také putoval do Santiaga de Compostela. Také mi popřál mnoho zdaru na cestu. Je příjemné, když vám i naprosto neznámí lidé tolik fandí.

Za vesnicí jsem vysupěl prudkým stoupáním na slunci a v kamenitém úvozu. Začalo být opět velké vedro. Oproti předchozím dnům jsem si však ještě před polednem namočil šátek a tak byla chůze snesitelná. Při dalším prudkém stoupání jsem již musel dělat pauzy. Vystoupal jsem celý zpocený na kopec. Z vrcholu se mi však rozprostřel další nádherný výhled.

Oddech v kostele

Po něm však následoval prudký sestup opět po kamenité cestě. Můj průvodce i cedule před samotným sestupem varovala, že cesta je nebezpečná. Bylo sice možné úsek obejít zacházkou, ale řekl jsem si, že to zvládnu. Měl jsem štěstí, že jsem si nic nezlomil. Dva a půl kilometru kodrcání se dolů z prudkého kopce bylo opravdu náročné.

Nakonec jsem z úvozu skončil rovnou do vesnice Le Grand Lemps. Prudké stoupání a namáhavý sestup si vybrali svou daň na mé únavě. Bylo kolem druhé a do mého dnešního cíle zbýval ještě pěkný kus cesty. Udělal jsem proto zacházku a dopřál si pauzu v místním kostele. Opět jsem v chladu kostela usnul. Dvacet minut spánku mi však dodalo dostatek energie na pokračování.

Vyrazil jsem tedy do parného odpoledne. Šátek čerstvě namočený v chladném potůčku uschnul zhruba po půl hodině. Docházela mi voda. Nepotkal jsem mnoho lidí ani kohoutků. S posledním půllitrem jsem za cenu pomalé chůze a mnoha přestávek nakonec urazil kus cesty. Chvíli po tom, co mi voda došla, mě zachránilo pítko. Těžko říct, jak moc byla voda pitná. V betonovém korytě pod ním plavaly zlaté rybičky. Byl jsem však tak sušený, že mi to bylo jedno.

Nocleh v opuštěné katolické škole

S pozdnějším odpolednem bylo možné již možné normálně jít. K večeru jsem pak dorazil na vytipované místo Gillonney-Rondet. Překvapilo mě, že jsem nemohl najít žádnou směrovku. Většina ubytoven uprostřed ničeho se hlásí dopředu, aby poutníky nalákali.

Pátral jsem, až jsem uviděl jakýsi kostel. Vyrazil jsem k němu, ale na místě jsem nalezl pouze dva automechaniky v dílně. Jelikož nevím, kam v který den dojdu, tak si nedělám rezervace předem. Pánové mi však nocleh obvolali a provedli místem.

Lámanou francouzštino angličtinou jsem vyrozuměl, že zde dřív byla katolická škola. Od roku 2010 je však zavřená a přestěhovala se jinam. Na místě tak zbyly chátrající budovy, pro které se snaží najít jiné využití. Jednou z možností je pak ubytování poutníků. Za deset eur na noc jsem zde přenocoval ve vlastním pokoji, mohl si vybrat z 20 sprch a záchodů a jedl sám v obří školní kantýně. Jídla jsem měl naštěstí tak akorát, abych nehladověl. Zážitek trochu jako z hororového film byl však pro mě příjemný. Měl jsem klid a nádherný výhled.

Stylové město Cote-Saint-Andre

Ráno jsem dojedl poslední zásoby a na lehko pokračoval k městu Sanit-André. Svatojakubská cesta mě provedla kolem místních pamětihodností přímo do středu tržiště. Na čtvrteční ráno bylo překvapivě živé. Nakoupil jsem levně mnoho meruněk a banánů. Zarazil jsem se však marockého stánku s cukrovinkami. Od každé cukrovinky jsem si vzal jeden kus. Cena mi ale vyrazila dech. Za čtyři nijak velké kousky si pán řekl přes sedm eur. Když však viděl můj výraz, tak každé přihodil ještě další kus.

Dokoupil jsem ještě bagety a trochu dalšího. Batoh mi ztěžknul. Celý den jsem pak pojídal ovoce, abych se zátěže zbavil. Cestou mě příroda ještě podarovala švestkami. Projednou jsem tak měl dostatek čerstvého ovoce.

Zápisky v kostele poutníci čtou

Cestou jsem se podepsal v každém kostele, a když jsem pak u města Faramans potkal další dva poutníky, tak už znali mé jméno. Prý ho čtou již několik dní. Naše společné kroky se pak brzo rozdělili.

Pokračoval jsem dál, ale nohy mě po dlouhých pochodech s velkou zátěží dost bolely. Není to už ani únava, ale mám prostě uvnitř ošlapané chodidlo až na kost. Celý den jsem proto dělal časté přestávky. Při poslední jsem ulehl v aleji vlašských ořechů. Předpověď počasí mi však nedala spát. Hlásila bouřky. Na obloze jsem sledoval blížící se mraky a tak jsem nelenil, omluvil se nohám a pokračoval.

Prastarý kostel a nádherná vyhlídka

Cesta opět stoupala. Zvažoval jsem, zda se stoupání vyhnout, ale nakonec jsem vystoupal a nelitoval. V obci Lés Bruyéres jsem objevil nádherný románský kostel. Cedulka v angličtině mě informovala, že současný kostel byl vybudován na místě ještě staršího chrámu. Místo mělo opravdu jedinečnou atmosféru. Vychladnul jsem zde z výstupu a nedaleko mě potěšilo další místo. Tentokrát vyhlídka na celou spodní stranu Alp. Je odsud vidět i Mont Blanc, ale bohužel byl opět zahalen mlhou.

Mraky se sbíhaly čím dál tím víc tak jsem po chvíli pokračoval. Začal jsem se modlit, aby nezačalo pršet. Zbývalo mi asi sedm kilometrů do cíle. Přidal jsem proto do kroku a svištěl co jen nohy snesly. Předběhl jsem přitom dalšího poutníka. Nijak jsme se nezdrželi, ale tři kilometry před cílem začalo pršet. Prudký déšť trval asi deset minut. Pak už jen mrholilo, ale opíral se do mě vítr. Brzy na to jsem dorazil do Revel-Tourdan.V průvodci našel nocleh za deset eur a se snídaní za další čtyři eura.

Patrick byl Francouz a Anna Němka. Padli jsme si do noty. Obdržel jsem i večeři jako protislužbu za marocké dobroty, jež jsme společně snědli.

Pracovní den volna s vesnickou zábavou

Byl jsem už značně unavený, a jelikož zde měli internet, požádal jsem rovnou o nocleh i pro další den. Nijak jim to nevadilo a tak jsem mohl konečně vyřídit další nezbytnou administrativu.

V pátek se místní schází na pokec u symbolu vesnice Papa Žožo. Byl to dva a osmdesátiletý stařík s pověstí supermana. Svou přítomností stmeluje místní komunitu. Jeho dům je otevřený návštěvám po celý den. I celý večer lidé přicházeli a odcházeli. Byla příjemná návštěva s pitím a jídlem. I anglicky mluvící se z de našli, takže jsem snadno zapadl.

Domácí si za můj pobyt nakonec řekli o dvacet eur. Patrick mi pak vlastnoručně nakreslil razítko do Credencialu. Poděkoval jsem, rozloučil se a vyrazil.

Dary přírody a konečný přechod Rhôny

V Revel-Tourdan překvapivě i v sobotu funguje obchod a tak jsem zde ještě dokoupil jídlo. Přesto jsem měl jídla nějak málo. Odpoledne mě však příroda podarovala takovým množstvím téměř zralých jablek, nektarinek a broskví, že mi to vydrželo další dva dny. Cesta vedla hodně po silnicích. K večeru jsem pak naposled po mostě Pont sur le Rhone překročil řeku a vstoupil do města Chavanay. Vykoupal jsem se v umyvadle místního sportoviště a přenocoval na břehu řeky.

Čtěte dál:
Recenze: Vařič JetBoil FlashNáhody mě svedly dohromady se skvělými lidmi