I pro spaní venku se najde víc nadšenců. Dostal jsem croissant. Zažil jsem první pořádný kontakt se španělštinou a dopřál si pořádnou večeři v příjemné společnosti.
Při odchodu z Channaz jsem si na kopci nad vesnicí dopřál snídani s horkým čajem. Sledoval jsem při tom první sluneční paprsky dopadající na okolní hory. Dopoledne jsem šel ve stínu, pak po vinících a pak zvolil kratší variantu trasy do města Yenne. Zkrátil jsem si tak cestu asi o kilometr a mašíroval po břehu Rhôny. Minul jsem opět několik magických příbřežních ruin. V jedné z polorozpadlých budov na mě z trubky vykoukl had, ale naštěstí se rychle schoval.
Kolem poledne jsem dorazil do Yenne. Na poslední chvíli nakoupil bagety v místní pekárně a pak doběhl na kraj města do supermarketu pro další nezbytné zásoby.
Tentokrát jsem již nakupoval opatrně. Nákup přesto vydal na dva dny. Před koncem města jsem si dopřál dlouhý oběd a sledoval při tom kolem jdoucí. Odpočinul jsem si zde před pětiset metrovým výstupem na kopec. Hned zpočátku stoupání jsem narazil vysokou kapli, z vyhlídky shlížející na město.
Nocležiště nevyšlo, potkal jsem díky tomu společnost
Cestou bylo ještě několik vyhlídek, odkud bylo možné sledovat zákruty Rhôny. Kolem čtvrté jsem již vystoupal většinu kopce a narazil na místo s pitnou vodou, stoly a stříškou přiléhající k lesní boudě. Chtěl jsem zde přespat. „Vykoupal“ jsem se proto v umyvadle. Po nějaké době mi však plán zhatili lesní dělníci, kteří k noclehu užívali právě tuto lesní chatku.
Vyrazil jsem proto dál. Sotva jsem se zvedl, objevil se za mnou poutník Jean. Šel po Francii jinou trasu, ale v tomto úseku po stejné cestě. Společně jsme absolvovali výstup na vrchol kopce i sestup do nejbližší vesnice. Jean s sebou také měl výbavu pro spaní venku. Nedaleko vesnice jsme vystavěli stanové městečko, povečeřeli a přenocovali. Přitom vyšlo najevo, že byl jedním z poutníků, jež jsem viděl jít kolem při mé polední pauze. Ráno jsme ještě společně posnídali a vyrazili vstříc cestě. V první vesnici se naše cesty rozdělili.
Čokoládový croissant na cestu
Odpoledne kolem třetí jsem dorazil do Les Abrets. Udělal jsem zacházku, abych se podíval, zda v kostele mají razítko. Ten byl však bohužel zavřený. Na místě ale byla vývěska, kde stálo: „Poutníci, razítko získáte v pekárně naproti.“ Paní pekařka mi orazítkovala Credencial a jako bonus jsem na cestu bezplatně dostal čokoládový croissant.
Ve stínu kostela jsem si pak hodinku oddechl, načež mi v turistických informacích ochotně rezervovali nocleh v Accueil Jacquaire (přátelé Svatojakubské cesty) v osm kilometrů vzdálené vesničce Valencogne. Paní to vzala odspoda seznamu, aby se rychleji trefila do volného místa.
První španělský kontakt
V pozdním odpoledni se mi šlo těžce. Bylo vedro a opět mě hodně bolely nohy. Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že Annette nemluví anglicky. Vykomunikovali jsme však, že její rodina pochází ze Španělska a mluví proto španělsky. Zpočátku se mi několik jazyků míchalo v hlavě, ale po chvíli jsem se rozmluvil.
Hned z počátku jsem ji však odrovnal tím, že jsem nechtěl večeři. Byl to zvyk. Ve Švýcarsku jsem pochopil, že jídlo servírované k večeři není jen bonus k noclehu, ale těžce úplatná strava.
Intuitivně jsem tak hned při první zmínce jídlo odmítl. Po chvíli rozhovoru jsem však zjistil, že se s přípravou večeře kvůli mé ohlášené návštěvě vařila celé odpoledne. Nejen, že ráda vaří, ale jelikož je v seznamu přátel cesta na konci seznamu, mnoho návštěv nechodí.
Hlad jsem samozřejmě měl a tak jsem po chvíli o večeři sám požádal bez ohledu na cenu. Řekl jsem si, že ať to stojí, co to stojí, jednou si pořádné jídlo mohu dovolit.
Velká domácí večeře
Začali jsme salátem a lahví vína. Večeře pokračovala jehněčími výpečky s rýží. Pak přišla míchaná zelenina ratatuile a nakonec ovoce.
Vyklubal se z toho úžasný večer ve skvělé společnosti. I s mojí primitivní španělštinou jsme vydrželi komunikovat celý večer a náramně si notovali. Zároveň jsem si tím i rozšířil a zopakoval slovní zásobu. Paní domácí mi přes noc ještě vyprala oblečení. Při snídani byl stůl plný marmelád vlastní výroby, medu, sýrů a chleba. Pořádný kus sýru jsem obdržel i na cestu.
Nakonec mi připomněla, že u přátel Svatojakubské cesty je však odměna za nocleh dobrovolná a víc se cení společnost, než peníze. Dle předchozích rad jsem tak zaplatil 15 eur. Skvělý pobyt s veškerým komfortem, bych v plné výši asi uhradit nemohl, ale doufám, že jsem alespoň pokryl své náklady. Na cestu jsem pak ještě obdržel razítko do Credencialu a vyrazil dál.
Čtěte dál:
První kroky ve Francii
You must be logged in to post a comment.