Kempování

Chladil jsem se před katedrálou ve fontáně. Byl i romantický příběh. Zkrátil jsem si cestu a kempoval na novozélandský způsob. Putoval jsem s Francouzkou, načež nás zachránil šílený Ir.

Ráno v Montreálu jsem Franka nechal za sebou a vyrazil. Celé dopoledne jsem pokračoval ve stínu stromů po staré železniční trati. Ke snídani jsem snědl téměř celou zásobu jídla, a tak když jsem kolem desáté procházel kolem poutní noclehárny s občerstvením, nechal jsem se zlákat na sušenky a čokoládový croissant.

Zakecal jsem se s párem Angličanů, žijících ve Francii a přitom mě Frank předehnal. S odbíjením poledne jsem dorazil do města Eauze. Naštěstí turistické informace zavírali až v půl jedné a tak mi zarezervovali místo v donativo ubytovně. Na poslední chvíli jsem pak stihnul ještě nakoupit.

Máchačka ve fontáně

Před katedrálou stála fontána, kde mi další známí poutníci vnukli nápad vymáchat si zde přes oběd nohy. Nohy jsem měl rozpálené a tak jsem si chladnou vodu opravdu užíval. Zvládnul jsem zde sedět asi dvě hodiny, než jsem se rozhodl postoupit dál.

Odpolední pochod byl sice krátký, ale pod pražícím sluncem jsou i dvě hodiny nekonečné. V obci Peyrac, jsem ve svém cíli opět narazil na Marii a Alexe. Mají velmi malý rozpočet a tak poctivě vymetají všechny místa, kde se mohou normálně najíst.

Romantický příběh

Příběh tohoto místa je jako z červené knihovny. Domácí slečna Alexandra se zde kdysi zastavila cestou do Santiaga de Compostela. Žil zde starý pán jménem Antoine, který s otevřeným srdcem a pro radost hostil poutníky. Zanechal v ní tak dobrý dojem, že sem později přijela na návštěvu.

Starý pán však mezitím zemřel. Alexandra se proto rozhodla prodat svůj byt v Paříži a toto místo koupit a provozovat jako poutní noclehárnu s dobrovolným příspěvkem v duchu původního majitele. Časem tudy do Santiága putoval Eri. Zamilovali se a od té doby tu poutníky hostí společně. Prostě červená knihovna.

Musím však přiznat, že jejich servis a vlídnost byla neuvěřitelná. Navíc jsem měl pokoj v mobilhausu sám pro sebe, věci vyprané v pračce a fantastickou večeři zakončenou palačinkami.

Domácí se mnou ráno trochu mátožně vstali ke snídani. Ta se nakonec protáhla, takže jsem vyrážel až kolem půl deváté, tedy právě, když začínalo být teplo.

Zkratka po silnici

Při průchodu městem Manciet jsem si prohlédl mapu. Zjistil jsem, že cesta pokračuje zacházkou přes pole a pak se opět napojovala na silničku třetí třídy. Rozhodl jsem se proto zjednodušit si cestu a jít prostě po silnici. Ta mě kolem poledního zavedla až do města Nogaro. Měl jsem za sebou již tradičních ranních 20 kilometrů, ale rozhodl jsem se jít dál. Dokoupil jsem zásoby a před kostelem poobědval. Postupně se zde začali scházet další poutníci a tak jsem dojedl, doplnil vodu a vyrazil.

Opět jsem potkal šíleného Ira Porrika. Nějak se mu podařilo mě udržet i přesto, že jsem každý den šel víc kilometrů. Prostě letí jako šílený důchodce. Cesta za městem vedla z kopce, kde kvůli potížím s koleny nemohl jít rychle. Brzy jsem se tedy oddělil a pokračoval sám horkým odpolednem.

Kemping na novozélandský způsob

Mířil jsem do města Aire sur l’Adour, jež bylo od mého startovního místa vzdálené zhruba 40 kilometrů. Bylo však vedro a tak když jsem kolem páté míjel v malé obci veřejné záchody s přístupem k pitné vodě, tak jsem si vzpomněl na Nový Zéland a na noc zde zakotvil. Nedaleko bylo navíc i posezení, takže jsem měl na jednom místě vše, co člověk potřebuje.

Chvíli na to se objevili další známé tváře. Maruška s Alexem tentokrát přibrali do party ještě Francouzku. Večer se k nám ještě připojil legrační bezzubý Francouz, který mělo k večeři kdysi mraženou pizzu a cosi původně také mraženého v těstíčku. Společně jsme povečeřeli a zakempovali kolem stolů.

Nedělní mše se nekonala

Ráno jsem vstal jako první. Potichu si sbalil věci a vyrazil na záchod. Chvíli na to vstali i ostaní a ve skupince se našel i vařič, takže jsem mohl začít den horkým čajem. Brzy na to jsem vyrazil. Netrvalo však dlouho, než mě dohnala Francouzka. Je to sice maličká holka s velkým, těžkým batohem, ale překvapivě hbitá. Spolu jsme došli až do Aire sur l’Adour. Já zamířil nakupovat a ona jako správná katolička na mši do místní vyhlášené katedrály.

Po nákupu jsem se zastavil v katedrále, jež byla nečekaně tichá. Smutná Francouzka mě informovala, že mši kvůli nějaké oslavě přesunuli jinam. Společně jsme pokračovali. Šla fakt hodně rychle a tak jsem sotva zvládal držet krok. Kolem poledne jsme se rozdělili. Na polední přestávku je fajn míst trochu soukromí, aby si člověk vyčistil mozek.

Pokračoval jsem tedy chvíli sám, přičemž mi prakticky došla voda. Na této cestě dlouhé asi osm kilometrů nebylo žádné pítko ani domy. Pole s kukuřicí se táhla kam oko dohlédlo. Zvládl jsem si i s prakticky nulovou zásobou vody udělat ještě obědovou přestávku.

Když jsem pak spatřil první dům, okamžitě jsem tam zamířil. Paní domácí při prvním pohledu na mě prohlásila: „vodu?“ Načež jsem pouze zakýval hlavou a nechal si doplnit lahev.

O kousek dál jsem pak narazil na skupinu starších Němců, jež se se mnou podělili o hroznové víno a oříšky. Mezitím se na obzoru objevila má francouzská kolegyně a tak jsme společně pokračovali až do obce Miramont.

Záchrana od šíleného Ira

U místního kostelíku jsme na lavičce vymýšleli co dál. Nakonec nás nasměroval šílený Ir. Je opravdu šílený, protože jsem ho předešlého dne předešel o dobrých 8 kilometrů a dnes byl opět zde. Prostě neúnavný Irský důchodce. Zeptal jsem se, zda by jeho chytrá kniha věděla o nějaké donativo noclehárně cestou. Odvětil, že jedna je přímo zde ve vesnici.

Dovedl nás tam, načež jsme zjistili, že za dobrovolný příspěvek je pouze jídlo. Naštěstí nám umožnili využít zařízení noclehárny, zúčastnit se za dobrovolný příspěvek večeře a spát přitom venku. Chvíli na to dorazila i Marie s Alexem. Na místě jsem potkal i známé Němky, takže tu nakonec byla celá známá parta.

Obří večeře

Večeře měla čtyři chody. Začali jsme jednohubkami a vínem. Pokračoval salát a pak přišel hlavní chod s pečeným vepřovým, těstovinami, mnoha různými zálivkami a brambory zapečenými s kachním masem. Jako dezert se podával kompot se sušenkami a pak ještě koláč. U dezertu už nikdo z přítomných nemohl a tak jsem měl několik porcí jen pro sebe.

Přestože párty pokračovala, tak jsem šel spát brzy. Byl jsem vysokým tempem už opravdu znavený. Uprostřed noci mě navíc vzbudil vlčák, jež mi běhal kolem hlavy a štěkal. Naštěstí mu to moc dlouho nevydrželo a tak jsem pak mohl až do rána v klidu spát.

Čtěte dál:
Prostě pro radost jsem překonal dva tisíce kilometrů
Putovní komunita