Dobrovolnictví v Chile aneb drama všedního dne

Dobrovolnictví se nám v Chile také nějak nevydařilo. Pes kadící na podlaze pod naše matrace, zkažená marmeláda i pizza pouze pro nás. Hlubokomyslné řeči, podle kterých se nežije. Rozhodli jsme se ukončit výlet po Chile a vrátit se do Evropy.

Aktualizace: jména jsou pouze smyšlená. Trochu jsem ještě upravil obsah.

Po nevydařeném podnikání v Coyhaique (psal jsem zde), se tak nějak nevydařilo ani dobrovolnictví. Náš pobyt nedaleko Currarehue připomínal jízdu po horské dráze, kde vozíček nakonec vykolejí.

Dny se bez jasného plánu táhly. Nikdo nevěděl, zda něco dělat či ne, ale za to pokaždé přišla na řadu nějaká hurá akce. Podivný souběh událostí vedl k našemu odjezdu a rozhodnutí opustit Chile.

Alternativní obchod se solární elektřinou?

Eko-obchod, který v Currarehue vede Juan, jsme ještě z domova vyhodnotili jako zajímavý projekt. Těšili jsme se, že se naučíme nové způsoby výroby marmelád, chleba a dalších domácích věcí. Juan se také holedbá svou nezávislostí na rozvodné elektrické síti a je tzv. Off-grid.

Jeho profil také obsahoval mnoho osvícených řečí o životě a reference jej z velké většiny chválili. Realita však byla tak nějak jiná.

Nechtěná nemoc a výplňové práce na začátek

Přejezdem z Patagonie jsme byli vystavení výrazným změnám teplot a dlouhému pobytu v klimatizovaných prostorách. Následkem toho jsem se po příjezdu do Currarehue necítil dobře.

Hned po příjezdu nás paní Catalina informovala, že s dobrovolníky nepracuje. To má na starosti Juan. Ten však byl v době našeho příjezdu pryč a nikdo netušil, zda se vůbec vrátí.

První den po našem příjezdu jsme dostali za úkol přeskládat dřevo v kůlně. Odpoledne se na místě objevila ještě sympatická a vysoká dobrovolnice z Venezuely. O jejím příjezdu ani Catalina nevěděla. Ona však již s Juanem strávila měsíc na jiném pozemku, který nyní prodávají.

Druhý den jsem si vyžádal den volna a ulehl s nemocí. Tím jsem nejspíš učinil první krok k našem odjezdu. Bylo sice zřejmé, že mi není dobře a Catalina to také odkývala, ale nic neříkala. To tak Chilané obvykle dělávají, když se jim něco nelíbí. Milča během tohoto dne s venezuelskou kolegyní okopávala trávníky.

Tip: Podobnou zkušenost jsme měli i při couchsurfingu v Santiagu hned první týden (více zde).

Pracovat spíš ano, ale jíst spíš ne

Další den jsem se opět zapojil do práce. S bolavou hlavou a kašlem jsem se připojil k děvčatům při okopávání svahu od trávy.

U nás na stejnou práci obvykle používáme sekačku nebo kosu, ale v Chile využívají dobrovolníky s motykami. Nemohli jsme se s Milčou zbavit pocitu, že se jedná o jakési výplňové činnosti, abychom tu nebyli jen tak.

Catalina navíc jedla jako vrabec a to samé očekávala od nás. Všichni tři dobrovolníci jsme však potřebovali jíst výrazně víc. Měli jsme hlad a také jsme se neustále ptali po nějakém přídavku.

Juan z nenadání přijel

Během dne z nenadání dorazil Juan. Jako první nám sdělil, že nemá žádný plán a že si tu každý může dělat, co chce. Když to bude dobře fungovat, tak u něj lidé zůstávají i celé léto.

Mezitím nám vysvětlil jak celé místo, dům i obchod prakticky sám, svýma rukama a bez peněz vybudoval a jak mu to nikdo nepřál.

Výjezd do okolí

Odpoledne jsme všichni naskákali na korbu pick-upu a vyrazili společně na poznávací objížďku po okolí. Navštívili jsme lanový most, který tu zbyl jako památka na nedávnou minulost, kdy tudy lidé nosili zásoby na druhou stranu řeky. Teď slouží jako hlavní turistická atrakce celého údolí.

Navštívili jsme také dobře ukryté místo u řeky, kde nám Juan vysvětlil, jak sem pojedeme kempovat a vařit v kotlíku nad ohněm. Navštívili jsme také nedalekou lagunu s vodopádem. Zde se s dobrovolníky údajně obřadně koupe, aby ze sebe smyli všechnu negativitu. Voda totiž, jak nám sdělil, očišťuje.

Tip: K podobnému rituálu jsem také sáhl na konci své Svatojakubské cesty (více zde).

Po svém projevu se Juan svlékl do naha a skočil do laguny. K tomu samému vyzval také ostatní. Já jsem nechtěl riskovat zápal plic a odmítl jsem. Mileně se před ním svlékat nechtělo a nejspíš kvůli mé přítomnosti se nesvlékla ani Venezuelanka.

Rošáda s postelemi a výkaly od čivavy

Večer se ještě odehrála rošáda s postelemi, při které jsme si z půdy sundali matrace a bylo nám vymezeno místo na spaní na podlaze společenské místnosti. Slečna z Venezuely obdržela místo na lavici a majitelé domu měli každý jednu samostatnou ložnici pro sebe. Tak nějak se spolu obecně moc nebavili.

Od prvního dne měla Catalina v domě navíc zavřenou čivavu, kterou nepouštěla ven. Údajně proto, že jí hlídá dceři a nechce aby se ztratila. Čivava však neměla jinou možnost, než kálet a močit po domě. Nejvíc prostoru však bylo tam, kde jsme spali my.

Od této chvíle tak náš večerní rituál spočíval v odstranění hoven, vysušení loužiček hadrem a položení matrací navrch toho všeho.

Juan, Juan a zase jenom Juan

Juan na nás bez ustání chrlil životní moudra, která mi z počátku přišla zajímavá, protože dávala smysl. Milča přitom ale správně postřehla, že ten člověk poukazoval pouze na vlastní úspěchy, aniž by dal kredit komukoli jinému, třeba Catalině.

Neustále navíc tak nějak vyžadoval zpětnou vazbu a plné soustředění od všech zúčastněných. Bez ustání nám pak tlačil svá moudra. Zjistili jsme však, že na rozdíl hlubokého mluvení podle nich žije tak nějak povrchně.

Koupili jsme letenky na týdny dopředu a Juan řekl…

I přes drobné podivnosti jsme se domnívali, že jsme si tu vzájemně celkem sedli. Těšili jsme se, že tu chvíli tu zůstaneme a naučíme se co nejvíce.

Nějakou chvíli jsme už ale přemýšleli, že máme celého Chile plné zuby a rádi bychom se vrátili někam mezi normální lidi. Koupili si proto nejlevnější letenku do Londýna. Dali jsme si odletový čas tři týdny, které jsme plánovali strávit dobrovolnictvím.

Deset minut poté přišel Juan a sdělil nám, že na konci týdne v pátek nebo sobotu máme odejít. Dva týdny jsou prý naprosto dostatečné a déle tu lidé nezůstávají.

Prý musí dát šanci i jiným, aby se u něho mohli něco naučit.

Převařování plesnivých marmelád

Ani v následujících dnech však chod věcí nedostal žádný řád. Milča pomáhala v obchůdku s čištěním sklenic, které tam zřejmě ležely ladem už hodnou chvíli. Třídila dobré marmelády od těch zkažených a uvnitř plesnivých. Ty vytříděné pak měla vylít do jednoho hrnce.

Když jsme se ptali, proč je rovnou nevyhodí, dostalo se nám odpovědi, že je chtějí převařit a opět zavařit. Bude z toho údajně super marmeláda pojmenovaná „Mermeláda Mixta“.

Takových už v regálech bylo víc a domácí přitom nikdy nevěděli, co v nich je. Na můj dotaz, zda to pak opravdu chtějí prodávat návštěvníkům obchodu se mi dostalo ujištění, že je sní sami.

Marmeláda mixta pak strávila dva dny v hrnci v kuchyni, načež skončila zpět ve sklenicích a v regálech. Aneb slibem neurazíš.

Výroba nábytku

V mezidobí jsem s Juanem vyráběl nové police do obchodu. Musím uznat, že nápaditost mu nechyběla. Místy jsem upřímně žasl, jaké nápady a tvary dokáže vymyslet a vyřezat pouze motorovou pilou. Všechny výrobky pak sice byly rychle hotové, za to však trochu vachrlaté. Na oko vypadaly dobře, ale nebýt přišroubované ke zdi tak samy nestály.

Juan mě přitom neustále plácal po zádech a gratuloval mi, jak to krásně jde. To však jen do doby, než jsem začal navrhovat vlastní řešení a zlepšováky, aby onen nábytek za něco stál a nebyl na jedno použití. Všechny mé návrhy však bezeslova přešel.

Velké, povrchní a trochu vedle

Jednoho večera nás Juan opět obšťastňoval svými velkými myšlenkami. Tentokrát o chybách a poučeních. Říkal: „když někdo dělá chybu, tak je třeba, aby mu to někdo jiný řekl, jinak nebude moci své jednání napravit.“ Do té chvíle jsem se snažil spíš mlčet i když mě ani Milče se převařování a lahvování zkažených marmelád nijak nezamlouvalo.

Když si o to ale tak řekl, nadhodil jsem téma zkažených marmelád a že si nemyslím, že by to bylo úplně dobře. Zmínili jsme, že by to mohlo mít negativní zdravotní následky při delším užívání.

Následoval rozsáhlý monolog, že tuhle metodu jim poradila dobrovolnice z Itálie, jejíž babička to tak vždycky dělala. A je to teda od nás z Evropy a nikomu se z toho ještě nic nestalo a vlastně to vůbec ničemu nevadí.

Nemyslitelný vzdor

Ohledně marmelád sem už ale nedolehlo, že to byl nejspíš přežitek z doby druhé světové války, kdy jakékoli jídlo, bylo dobré jídlo. Do Chile však metoda zřejmě došla teprve nedávno.

V tuto chvíli se však domácí začali obracet proti nám. Dovolili jsme si totiž nemyslitelné, vzdorovat.

Juan tvrdí: Solární panely vyrábějí energii z tepla…

Jestli Chilané něco opravdu neuznávají, tak fakt, že nemusejí mít vždy pravdu. Tento velmi neblahý myšlenkový program zřejmě přejali po Španělských předcích, viz. odkaz níže.

Tip: S tímto vzorem už jsem se už setkal při pobytu v Andalusii a nedopadlo to vůbec dobře (více zde).

Když tak jednou naše Venezuelská kolegyně nadhodila otázku pro Juan a zeptala se, jak že solární panely vyrábějí elektřinu, dostalo se jí odpovědi, že teplem. Vložil jsem se do diskuze a poukázal na fakt, že potřebují světlo, aby vyrobily proud a že si proto myslím, že to bude spíš světlem ne teplem.

Juan oponoval, že má vypozorované, že když je teplo, vždy udělají víc proudu. Pokaždé, když je větší teplo, má pak k dispozici elektřinu pro víc zařízení. No, obvykle s vícero slunečním svitem je i víc tepla, nemluvě o lepším úhlu dopadu v určitých časech dne, atp.

Nakonec zahnal sám sebe do kouta tvrzením, že chytří lidé si pouze nemyslí, ale vědí a proto si to zjistí třeba na internetu. Následně se při slabším signálu připojil k internetu a bez hledání zamluvil celou situaci do autu s tím, že nejde internet. Toto téma pak již bylo tabu.

Autosustenable po chilsku

Juan o sobě také rád tvrdil, že je autosustenible neboli nezávislý na společnosti. Oháněl se solárními panely, i tím jak si může kdeco vypěstovat sám. Společnost prý nepotřebuje na 60 %.

V mezidobí však vyplynulo na povrch, že na onu solární energii vlastně svítí pouze několik světel v odděleném obchůdku a to byly ještě povětšinou zapíchnuté v konvenční zásuvce. Celý dům i kuchyně se všemi spotřebiči u obchodu měli konvenční proud ze sítě. Takže to bylo přinejmenším zavádějící tvrzení.

Stejně tak ohledně možnosti cokoli si vypěstovat. Juan sice vlastnil velký pozemek, ale zahrádka obsahovala pouze několik řádků brambor. Jinak vůbec nic nepěstoval. Veškerou zeleninu a jídlo jezdili kupovat do města nebo k sousedům.

Vzdor po Chilsku – mlčení

V tuto chvíli jsme jim už tak nějak nevěřili ani nos mezi očima. Sice jsme poslušně konali, co nám bylo řečeno, ale tak nějak se celý systém pomalu hroutil. My s Milčou jsme přestali poslouchat zavádějící velké řeči a starali jsme se po práci sami o sebe.

Po společných jídlech, kdy Juan začínal velkohubě rozprávět, jsme se rychle sbalili a udělali si raději čas pro sebe. T

Další nemyslitelné: odmítnutí práce

V mezidobí mezi těmito událostmi a naším odjezdem jsem si ještě dovolil nepředstavitelnou věc. V sedm večer, po šesti hodinách práce jsem oznámil, že jsem z broušení nábytku unavený a dodělávky poličky zajisté počkají do druhého dne.

Tip: I Workaway ve Španělsku pár let na zpět tak nějak vybouchl (více zde).

Na psa špinavýma rukama nikdo sahat nebude

V posledních několika dnech se dost mlčelo. I při společných jídlech se mlčelo, což jsme s Milčou uvítali jako příjemnou změnu. Poslední den před naším odjezdem však vše vygradovalo.

Během dne jsem si dovolil upozornit paní domácí, že by mohla čivavu občas pustit ven, aby se vykálela tam. Zcela očividně i sama čivava měla víc rozumu, než její majitelka a dělala vše proto, aby se dostala ven a nemusela si kadit do výběhu.

Návrh se však nesetkal s pochopením. Prý by na ní lidé, kteří se tu občas zastavili něco koupit, sahali svýma špinavýma rukama. Mám se prý od nich nechat hladit sám.

Zkažená pizza jen pro nás

Při poslední večeři nás Juan začal až podivně obsluhovat. Vzhledem k tomu, jak bylo během pobytu jídla spíš méně, tak najednou všem nosil na talíře až nezvyklé množství pizzy. Najednou si také vzpomněl, že nejím houby a oba jsme s Milčou obdrželi pizzu bez žampionů.

Trochu mě to zarazilo, ale jelikož jím rád, tak jsem si dopřál. Podivný pocit však byl správný a měl jsem ho poslechnout. Malým kouskem pizzy podělil také Venezuelanku, načež se na ní hluboce zadíval a nápadně srozumitelně prohlásil, že těsto vyrobil kromě mouky ze zkaženého humusu.

Je to prý velice dobré a zdravé. Oba jsme se sice zarazili, ale jelikož už bylo snědeno, tak jsme na to ani jeden nereagovali.

Výbuch na závěr

To Juana zřejmě nadzvedlo ještě víc. Mluvě neustále k Venezuelance pronesl, jak strašně nemá rád, když někteří dobrovolníci slyší jen to, co chtějí a dělají, že mu nerozumí.

Také že prý nesnáší, když musí neustále někomu něco opakovat. To byla pro změnu narážka na mě, jelikož jsem se ve snaze si předměty lépe zapamatovat často ptal, co je to a ono. Ale mluvě neustále k Venezuelance prohlásil, že není jeho práce někoho učit španělsky.

Do Chile by podle něj neměli jezdit lidé, kteří španělsky neumí. Kdo sem chce přijet, ten by se podle jeho názoru měl nejdřív naučit jazyk jeho země a pak si ho sem přijet pouze zlepšit.

Navrch přidal několik poznámek o tom, jak pro příště bude muset zakázat mluvení cizími jazyky, kterým nerozumí. Čeština tak zřejmě bude mezi prvními.

Odjeďte si sami

Ráno podivná situace pokračovala, když se Catalina s Venezuelankou nápadně brzo sebrali a odjeli nakupovat až do vzdáleného Pucónu. Bylo sice jasné, že i pro nás je to jediný směr kudy odtud pryč, ale co se dalo dělat.

Juan se nás při odjezdu snažil ještě obejmout, ale byl jsem velmi rád, že se ke mně přes množství batohů a tašek nemohl naklonit. Odjížděli jsme sice trochu zmatení z podivného chování těchto lidí, zato však velmi šťastní, že odtud odjíždíme.

Vyrazili jsme stopem využít zbývající dva týdny k odpočinku na slunném pobřeží Chile.