Tak trochu jiná Valdivia

Valdivia svou atmosférou v Chile tak nějak vyniká. Jsou tu férové ceny a slušná místa k bydlení. Zažili jsme ponorku, navštívili rybí trhy s živými popelnicemi a vyzkoušeli místní speciality.

Po náročném cestování mezi jezery v chilském regionu Sietelagos (psal jsem zde), jsme se přesunuli do studentského města Valdivia.

Valdivia je hlavním městem nejnověji uznaného regionu Chile, který se nazývá Los Ríos. Mělo by mít rozdílnou kulturní historii i mentalitu místních obyvatel. Alespoň se tím místní při žádosti o osamostatnění regionu na sousedním Los Lagos honosili. Je zajímavé, že město leží na soutoku hned tří řek těsně před jejích ústím do moře.

Město samotné má opravdu specifickou atmosféru. Ve čtvrti, ve které jsme bydleli,tedy naproti univerzitě, byla vskutku na místní poměry nezvykle citelná a dýchatelná atmosféra.

V ostatních místech, které jsme zatím navštívili jsem spíš měl pocit určité tísně, takže v tom pro nás byla Valdivia příjemnou změnou. Nakonec jsme tu strávili 4 dny a příjemně si odpočinuli.

Kocour v bytě

Ve Valdivii jsme sehnali pokoj prostřednictvím služby AirBnB. Za cca 460 Kč na noc jsme tak měli samostatný pokoj pod střechou. Na místní poměry až překvapivě čistý, vkusný a nerozbitý. Naše hostitelka povoláním knihovnice v univerzitě byla velmi tichá a měli jsme tak mnoho prostoru pro sebe.

Velkým rozptýlením zejména pro Milenu byl její spolubydlící kocour Teo. Jeho největším rozptýlením v malém bytečku bylo olizovat vodu z kapajících kohoutků a jeho pozorování nám poskytlo nemálo zábavy.

Studentská kantýna za slušnou cenu

Valdivia je významným univerzitním městem. Podle neověřených informací by zde mělo být k sehnání jídlo za studentské ceny. Byli jsme proto rádi, když jsme našli jednu z místních jídelniček s přijatelnou cenou. Byla hned vedle našeho ubytování a naproti univerzitě.

V ceně kolem 60 Kč jsme tak měli možnost pozřít kus kuřete s trochou rýže nebo plnou mísu hutné čočkové či cizrnové polévky. Paní majitelka nám rovnou také oznámila, že s manželem provozují druhý podnik o kousek dál s větším výběrem. Na poslední den jsme se proto podívali i tam.

Restaurace a ponorka

Ve Valdivii jsme měli chuť si i trochu zaturistovat a tak jsme si šli prohlédnout ponorku O‘Brienn, ze které tu nyní mají muzeum. Lístky jsme zakoupili hned ráno, načež začalo prudce pršet.

Dopoledne jsme se tak schovávali na místním tržnici se suvenýry a našli patro plné restaurací. Když už jsme tam byli, tak jsme si zkrátili čas slušným obědem ve slušné restauraci. Dal jsem si typickou místní rybu merluzu, tedy česky tresku. Milena vyzkoušela tradiční místní pokrm zvaný Pastel de Choclo, což jsou vrstvy sladké kukuřice prokládané jako lasagně vrstvami masa či sýru atp.

K ponorce jsme pak sice doběhli tryskem, ale stejně jsme stihli na ponorku tématicky promoknout.

Návštěva rybího trhu

Velkou zajímavostí pro nás byla návštěva místního rybího trhu. Rybáři zde jako živé popelnice využívají tuleně, kteří jsou naskládání hned za jejich kuchacími stolečky a všechny zbytky ryb jim odtamtud létají přímo do huby. Snad poprvé v životě jsem tam viděl korpulentně obézní lachtany, kteří se pomalu ani neohnuli pro zbytky ryb, které jim nevletěly přímo do krvavých čelistí.

Každopádně výběr ryb i ovoce a zeleniny tu byl velký a proto jsme neváhali a pořídili si rybu. Za cca 80 Kč jsme koupili pořádný kus tresky a připravili si ji podle vlastní fantazie a dostupných surovin v pronajatém bydlení. Aktivní společnost nám k tomu dělal kocour, který se nedal jen tak odbýt. Pochutnali jsme si však nakonec pořádně.

Pláž a tržnice v Niebla

Během našeho pobytu jsme také zavítali na do pobřežní vesničky Niebla. Navštívili jsme stejnojmennou pláž u tichého oceánu. Voda je tu sice studená, ale i tak se tam někteří místní cachtali. My jsme se však jen prošli a odpočinuli si na klidném místě od chilského ruchu.

Na cestě k autobusu jsme se ještě zastavili v místní tržnici. V letní sezóně jeto asi velmi rušné místo, ale nyní tu byl klid a na zhruba 15 otevřených stánků se tu za dobu našeho pobytu protočilo sotva stejně návštěvníků. To bylo jedině dobře, protože to bylo zatím snad první místo, na kterém se na nás nesesypalo hejno prodejců všeho možného.

Místo toho jsme si vyzkoušeli místní pokrm Humitas. Dlouho jsme si už říkali, coto v tom kukuřičném listu mají zabaleno. Asi nijak překvapivě to byla kukuřice. Za to však výborná, nastrouhaná a sladká. Jeto jedno z jídel, na kterém by zde šlo vydržet.

Vyzkoušeli jsme také čerstvé empaňady, které jsou čerstvě připravené až překvapivě poživatelné. Ta se sýrem pak chutnala úplně stejně jako český smažák.

Cesta dál…

Nic naplat, přišel čas jet dál a naším dalším cílem je město Puerto Montt, kam si míříme vyzvednout nás chilský doklad o dočasném pobytu s názvem Cedula de Identidad. Více o tom, jak sehnat Cedulu de Identidad jsem psal zde.