Procestovali jsme jezera a shlédli panoramatické výhledy na sopky, přírodní rezervace i Andy. Při náročné cestě jsme zažili hlučně souložící sousedy, úžasnou vodu, která nebyla, hamburger bez hamburgeru i ubytování v předražené chajdě. Získali jsme však první vhled do chilské mentality.
Po návštěvě Valparaísa (psal jsem zde) a vyřízení administrativních záležitostí jako registraci Working Holiday víza (psal jsem zde), jsme se vypravili na jih za přírodními parky, sopkami a jezery. Cesta nás zavedla do města Pucón.
Pucón
Město je díky své poloze významné turistické středisko, trochu jako náš Špindl a bohužel zhruba stejně drahé. Poskytuje však fantastický výhled na nedaleký vulkán Villarica, v místním domorodém jazyce nazýván Rukapillán. Město také leží na pláži stejnojmenného jezera a v okolí je několik národních parků.
Našli jsme ubytování v nejlevnějším penzionu ve městě, který nás vyšel cca 600 Kč na noc. Bez příplatku nám ale vyprali prádlo. Paní domácí nám ho dokonce i složila, aby nepřekáželo po usušení dalším hostům. Místo však mělo velmi tenké dřevěné zdi. Slyšet tak bylo prakticky všechno. Poslední noc nám tak zpříjemňovali hlasitě souložíci sousedi.
Nepředbíhejme ale situaci. Jako první po příjezdu jsme obhlédli okolí a posbírali první tipy kam vyrazit. Na druhý den jsme zamířili do přírodní rezervace El Cani.
Zmatená místní přeprava
Přestože meziměstské busy fungují bezproblémově, tak systém příměstských autobusů je pro nás stále záhadou.Zastávek mimo terminály v centrech měst mnoho není a když přece, tak nemají jízdní řády, popis zastavujících autobusů ani informace o tom, který kam jede.
Na některých autobusech jsou vyznačené cílové stanice, na některých ne. Člověk tak musí dávat pozor, zastavovat všechny autobusy a stále se ptát, který kam jede. Jinak než na zamávání stejně mimo první a poslední stanici nezastaví. Za to však staví všude, kde si lidé řeknou. Třeba na každých sto metrech.
Na bus do El Cañi jsme čekali hodinu a půl. Na slunci nám rychle ubývala voda, a tak jsem vyběhl za roh do krámu pro další láhev. Milena kontrolovala situaci a náš bus údajně přijel hned poté, co jsem zašel za roh. Statečně ho pak zdržela asi o 10 minut, které jsem nákupem strávil.
El Cañi s výhledem na vulkány
El Cañi je rezervace místních domorodých obyvatel Mapuche (čti Mapuče/ů) a pozoruhodný přírodní park s trekem na vrchol. Cestou na vrchol si člověk prohlédne několik krásných jezírek, ve kterých je možné se při dobrém počasí osvěžit.
Jako první je však třeba zaplatit. Za vstup do rezervace a výstup na vrchol si účtují 4000 pesos (cca 133 Kč). Normální cena jsou 3000, ale pro cizince 1000 pesos navrch. Nutno dodat, že je to zde běžná taxa za vstup do lesa, ať už soukromého či státního, kde je vyznačen nějaký trek. Ostatní příroda i kopce jsou obehnané ostnatým drátem a jen těžko nepřístupné.
Rychle nahoru a rychle dolů
Výstup přes El Cañi jsme po zdržení s autobusy započali až kolem půl jedné a několikahodinový výstup až na vrchol nám dal pěkně zabrat. Výhled na sopky byl však fantastický a byli jsme velmi rádi, že jsme ho absolvovali.
Cestou nás však trochu tlačil čas. Poslední autobus odtud totiž odjížděl v 19 hodin. Nechtěli jsme se ale honit a na vrcholu jsme si po náročném výstupu užili alespoň pár desítek minut. Těch, o které jsme pak nestihli autobus zpátky. Měli jsme ale štěstí, že jsme dole zastihli skupinku děvčat z nedalekého Temuca, které nás svezly zpět do Pucónu.
Pláž bílá, pláž černá
Po dalším dni odpočinku jsme ještě navštívili vyhledávané pláže u nedalekého jezera s panoramatickými výhledy na okolní krajinu. Průzračně čistá voda však stékala z okolních hor a byla pěkně studená. Přesto jsme si tam alespoň chvilku zaplavali. Jsou tu dvě pláže, kterým místní říkají černá a bílá, kvůli barvě písku. My jsme však našli pouze žlutou a méně žlutou.
Koupili jsme stan
V rámci úsporných opatření jsme si poslední den v Pucónu koupili stan. Oběhli jsme celé město a sehnali jsme nejlevnější použitelný stan za cca 1800 Kč. S naším novým vybavením jsme pak vyrazili kempovat kolem okolních jezer.
Kempování u Licánray
Přesunuli jsme se místními autobusy do k jezeru Calafquén a do městečka Licanray. Najít tu u jezera místo pro stan, nás stálo nemálo obíhání. Mnoho místní přírody, včetně míst u jezer je totiž soukromých a jsou obehnané plotem nebo rovnou ostnatým drátem.
My jsme však pokračovali podél pobřeží tak dlouho, až jsme za městem našli skryté místo mezi jezerem a plotem kolem chatek. Výhledy na jezero, okolní hory i ranní východ slunce nám za to však stály. Ráno jsme pak pokračovali zvoleným směrem k silnici a zabloudili do soukromé chatové osady. Brána naštěstí nebyla zavřená a tak jsme se dostali ven.
Zamířili jsme do nedalekého Coňaripe a podél jezera zkusili stopovat. Místo auta, nás však nakonec svezl autobus. Nikdy sice nevíte, kdy přijede, ale nakonec vždycky přijede.
Coňaripe
Prošli jsme si toto malé městečko a na informacích se něco dozvěděli. Bylo to zatím jediné inforcentrum, kde nám dokázali nějak pomoci. Také jsme se tu poptali po práci v místních slavných termálních lázních, ale bohužel bezúspěšně.
Vzhledem k předpovědi počasí věštící prudký déšť, jsme na noc zamířili do kempu. Průtrž nás naštěstí minula, ale díky tomu se evakuovala skupinka místních dětí, které tu tropily pěkný hluk. Kemp tak byl večer docela tichý.
Koupání bez vody
Majitel kempu nám při příjezdu vítězoslavně oznámil, že je potomkem Němců, a že u něj v kempu teče teplá voda celý den. Pan majitel však také zapomněl dodat, že nastavit onu teplou vodu, aby tekla skutečně teplá a nikoli vařící nebo studená, je pořádná fuška. Mě se to povedlo. Když se však šla koupat Milena, voda přestala téct úplně. A to nejspíš v celém městečku. Namydlenou hlavu si tak musela doopláchnout vodou z láhve.
Mimo sezónní cena za noc ve stanu tu byla neuvěřitelných 12000 pesos (cca 400 Kč). Kemp byl navíc ve svahu a postavit stan alespoň trochu rovně nám dalo zabrat. Upravené plochy pro stany zřejmě nejsou podmínkou přílivu platících návštěvníků.
V pět hodin ráno nás navíc vzbudil kohout řvoucí hned u mé hlavy vedle stanu. Údajně tam chodí od sousedů a pan majitel s tím nic nenadělá. No nic, pokračovali jsme dál.
Panguipulli a falešné maso
Cesta nás zavedla do města Panguipulli na břehu stejnojmenného jezera. Pozdní oběd jsme si dopřáli v místní kantýně. Milena si vybrala kuře s hranolkami. Já si vybral hamburger a těšil jsem se na kus masa. Místo toho mi však přišlo drahé zklamání.
Místo hamburgeru jsem obdržel nafouklou housku s kusem rajčete, plátkem sýra a za nehet něčeho, co maso připomínalo sotva vzdáleně. Mileny kuře však bylo z opravdového kuřete a ač nerada, tak se se mnou rozdělila.
Infocentrum pro agentury a ukecaný průvodce
V místním infocentru jsme se toho moc nedozvěděli. Infocentra v Chile toho obvykle ani mnoho neví a zájemce o informace pouze směřují na nejrůznější turistické agentury.
Místní průvodce po vulkánech, který tam zrovna rozvážel letáky, nás však odchytl a ač jsme odmítli cestu na vulkán, domluvili jsme si kempování u něj na zahradě. Bohužel, píchnout si stan u někoho na zahradě není o moc levnější, než v kempu. V místním turistickém kapitalismu se cokoli zdarma pro bohaté cizince jako jsme my tak nějak nenosí.
Měli jsme ale konečně příležitost si s někým skutečně popovídat a tentokrát jim opravdu tekla teplá voda.
Choshuenco
Předpověď počasí hlásila další prudké deště a tak jsme si u stejného člověka nakonec pronajali pokoj v nedaleké obci Choshuenco. Je to brána na do přírodního parku Mocho Choshuenco se stejnojmenným vulkánem.
Za noc jsme po smlouvání, které místní opravdu nemají rádi, zaplatili 16000 pesos (cca 550 Kč) a strávili jsme tu v suchu několik deštivých dní. I při vysoké ceně však v těchto místech zřejmě nelze ubytování pod střechou za rozumnou cenu sehnat.
Zdá se, že ačkoli jsou místní lidé před sezónou finančně zoufalí, tak přesto raději nechají kšeft ležet ladem, než aby slevili. Pokoj měl stěny s dírami, které umožňovali větru volně proudit skrz. Dveře byli spíš bez dveří, sprchy prapodivné a ze stropu v kuchyni tekla voda z koupelny sousedů. Dalo by se to shrnout jako servis mizerný a ceny přemrštěné.
Huilo Huilo a Puerto Fuy
První den našeho příjezdu do Choshuenca však bylo krásně a tak jsme toho využili k návštěvě soukromé rezervace Huilo Huilo se známým hotelovým komplexem. Naše návštěva byla čistě účelná protože jsme se zde také ucházeli o práci. Také bezúspěšně. Při tom jsme proklouzli hotelem na krátký trek k vodopádům Salto de la Leona, za které se normálně platí vstupné 4000 pesos (cca 133 Kč).
Poté jsme krátce zavítali do přilehlého Puerto Fuy, kde jsme jen shlédli panoramatické výhledy na okolní hory a jezero Pirihueico.
Vhled do chilské mentality
Být tento pobyt v Choshuenco zdarma u někoho doma, byla by to nejspíš vtipná historka. Přirovnal bych celou budovu k domovu „starého námořníka“ a nevím, jestli by v normálnější části světa někdo takové místo vážně nabídl návštěvníkům k pronájmu jinak, než jako kuriozitu nebo skanzen.
Tento pobyt poskytl prozatím největší vhled do místní mentality a mnoho inspirace. Měl jsem také možnost se rozmluvit a začít rozumět místním dialektům. Průvodce Ricardo nám navíc dal dobré tipy po celém Chile.
Na vulkán jsme však i přes opakované naléhání našeho hostitele nešli. I když to bude bezpochyby zajímavý zážitek, tak jsme v tomto místě další peníze prostě nechávat nechtěli. Jakmile to počasí dovolilo, vyrazili jsme do nedaleké Valdivíe…
You must be logged in to post a comment.