Valparaíso: město dvou tváří

Valparaíso je poetické i ubohé zároveň. Člověk tu cítí tíseň, ale fascinuje ho pouliční umění. Utekli jsme z prvního hostelu a stáhli se do centra města. Pozorovali jsme tuleně i vylodění námořnictva a pak vyrazili na jih.

Po příletu do hlavního města Santiaga de Chile (více jsem psal zde) jsme vyřídili to nejnutnější a jakmile to šlo, jsme vyrazili dál. Nejdostupnější místo pro další cestu je nedaleké Valparaíso.

Toto přístavní město bylo domovem známého chilského básníka a spisovatele Pabla Nerudy. Je to také místo inspirující mnohé další spisovatele, malíře a nejrůznější svobodné umělce či bohémy.

Zájem umělců o město má svůj specifický důvod. Bude to zřejmě naprosto nenapodobitelnou atmosférou a směsí protikladů, které nabízejí nekonečnou škálu inspirace všeho druhu. Je to místo, kde se svět mísí s chilskou Jižní Amerikou.

Námořní přístav zřejmě už historicky vábil mnohé cestovatele a snílky. Město je totiž kolem dokola obklopeno kopci, které přistěhovavší se obyvatelé postupně osidlovali.

Příjezd a registrace víza

Autobusy z hlavního města jezdí do Valparaísa téměř neustále. Přijíždějí na autobusovou stanici Terminal de buses, který ze spodního okraje obklopují rozsáhlé trhy se zeleninou, ovocem a vším možným.

Ulice tam okupují davy prodejců, kteří značně zužují jejich průchodnost. Člověk s velkým batohem tu velmi vyčnívá a jen těžko se zbavuje pocitu, že má stále někoho nalepeného na zádech. Je tedy na místě si pořádně hlídat batoh.

Jako první jsme z autobusového nádraží zavítali napříč trhem o blok níž na místní Policii de Investigaciones. Po neúspěšném snažení o registraci Working Holiday víza v Santiagu de Chile to tady šlo až překvapivě hladce. Jak jsme se celým procesem prokousali si můžete přečíst v odkazu (zde).

Radikální proměna atmosféry

Přijeli jsme do Valparaísa s rezervací do nejlevnějšího hostelu, který jsme na internetu našli. Podle recenzí měl být hezký a bezpečný uvnitř, ovšem v trochu drsnější části města. Konkrétně byl hostel asi tři bloky nad jedním z několika náměstí nad přístavem, což je prakticky centrum města.

Hned na rohu náměstí nás však místní pán opravující automobily varoval, abychom do vyšších částí kopce s našimi nápadnými batohy nechodili.

Říkali jsme si, že tak blízko od náměstí přece nemůže být až tak odlišné prostředí. Opak však byl pravdou. O blok výš se atmosféra radikálně proměnila. Rušné ulice plné obchodů vystřídala podivná tíseň, ostnaté dráty na plotech domů, opilí lidé padající z hospod a zřejmě i prostitutky kolem nich.

První hostel, špatný hostel

Nejsme ale žádní čajíčci a tak jsme tyto tři bloky statečně prošli až k hostelu. Uvnitř nás čekalo vřelé přijetí a informace, že jsme jediní hosté. Nemuseli jsme ani platit předem a tak jsme se nastěhovali do prostorného pokoje, který jsme měli jen pro sebe.

Pan majitel nás provedl, přičemž nás překvapilo množství toulavých koček, které k hostelu údajně nepatří a samy tam chodí dírami ve střeše. V celé zemi je z nějakého důvodu velmi vřelý přístup k toulavým zvířatům, která bez problému chodí snad všude.

V pokoji jsme pak přejímali nad výhledem na ostnaté dráty a podivné, nedůvěryhodně chlupaté deky, které na první pohled vypadaly dlouho nemyté. Přitom jsem náhodou chytil na noze blechu. To byla asi poslední kapka pro rozhodnutí rychle opustit místo.

Podívali jsme se na internet po jiných možnostech, hodili jsme batohy na záda, poděkovali jsme za ukázku a zmizeli. Na druhý pokus jsme již našli příjemné místo nad jednou z hlavních ulic u přístavu. Jen jsme teď jako cizinci registrovaní právě na adrese onoho hostelu, ze kterého jsme utekli.

Chudoba a dostatek

Ve Valapraísu získá návštěvník pocit, že se zde mísí naprostá chudoba a dostatek. Mezi místními se potulují bezdomovci a proplétají se západní turisté, kteří tak nějak vyčnívají v místech s pouličními grafity, pomočenými zákoutími a pohozenými pytli odpadků.

První dojem i z relativně bezpečného centra byla spíš úzkost. V Santiagu de Chile chudí obyvatelé prodávali mezi automobily nejrůznější věci, avšak zde se mimo pouliční prodejce pohybují nejrůznější individua, která prostě jen žádají o peníze. Měli jsme zde podobný pocit jako v širším centru Santiaga, s podobnými jevy, jen o úroveň až dvě níž.

Grafity škaredé i krásné

Přesto se do toho všeho mísí pěkné restaurace a turistické apartmány. Mezi kopci s místními chatrčemi se vtěsnaly umělecké dílny a škaredé pouliční grafity střídají na zdech mnohých domů skutečná umělecká díla. To však zřejmě jen na kopcích bližších k centru.

Dál začíná skutečná lidská džungle. Trochu mi to připomnělo pocit, který jsem měl v italské Neapoli (psal jsem zde).

Při postupném průzkumu města však úzkost odpadla a postupně jsme se odvážili na další a další místa. Si nejzajímavějším místem je pak kopec Cerro Alegre, jehož umělecké zpracování maleb na fasádách domů je místy až skutečně dech beroucí. Více ve fotogalerii na konci článku.

Pozorování tuleňů i námořnictva

Došli jsme také za přístav, kde pozůstatek mola hostil kolonii lachtanů. Jejich pozorováním jsme strávili celé odpoledne. Je to nekonečný zdroj zábavy. Zvířata dělají zvláštní zvuky a neustále se přeskupují. Některá padala z plošiny dolů a při snaze dostat se zpět na výsluní je ostatní vystrkovali zpět do moře.

Strávili jsme také den na pláži hned vedle chilské námořní základny. Pláž sice byla jakousi součástí základny s cedulí zákaz vstupu, ale místní tam bez problému chodili. I voják na stráži nás tam vpustil a ještě nám zasalutoval.

Měli jsme tak možnost pozorovat chilské námořní síly včetně ponorky. Stali jsme také svědky nácviku vylodění chilské armady mezi dětmi hrajícími si na pláži. Těm se však člunu uhýbat nechtělo a tak je námořníci museli před přistáním vyhánět.

Velký přesun

Po důkladném zvážení možností ve střední části Chile jsme dospěli k závěru, že bez auta je pobyt v těchto částech země velmi náročný. Možností ubytování je poskrovnu nebo je předražené a navíc jednou z mála aktivit jsou zde návštěvy mnoha vinařství, které klidně oželíme.

Rozhodli jsme se proto učinit velký přesun o tisíc kilometrů níž do přírody jižnějšího regionu Sur Chico. Zamířili jsme tak do panoramatické krajiny mezi přírodní parky, jezera a vulkány. Dvanáctihodinový noční přesun autobusem v ceně 12 000 pesos (asi 400 kč) nás tak dopravil až do města Pucón.