Strávili jsme 27 hodin na cestě a letěli z Brazílie v zimních bundách. Po příletu zjistili potřebné informace, vyhnuli se šmelinářům a z posledních sil si zařídili jiné, než rezervované ubytování. Půlka věcí tu nefunguje, ale je tu krásně a lidé milí.
V sobotu 17 listopadu 2018 šly věci ráz na ráz. Rodiče nás odvezli na letiště, kde jsme se společností TAP Portugal odbavili zavazadla až do Ria de Janeira (více o našich letenkách zde).
První spoj dorazil do Lisabonu přesně na čas kolem osmé večerní. Čtyři hodiny přestupového času jsme strávili hraním piškvorků a na noční přelet jsme se připravili opláchnutím v umyvadle.
Před půlnocí jsme v Airbusu A330 mířili do brazilského města Rio de Janeiro. Milena brzo usnula. Ve dvě ráno českého času se posádka jala podávat občerstvení, které Milena v první chvíli po probuzení odmítla. Potřebu jíst v ní však jako ve správné Češce vyvolal až stevard prohlášením, že: „je to zdarma“. Podávalo se kuře s rýží a zeleninou.
Nad ránem jsme ještě obdrželi drobnou snídani a pak nás čekal přestup v Riu. Zde jsme měnili leteckou společnost a tak jsme museli vyzvednout své zavazadlo a znovu ho odbavit na poslední přelet z Ria do Santiaga de Chile. Byli jsme již velmi unavení a odbavení několika desítek lidí, které v místním tempu zabralo hodinu, nám připadalo jako celý den.
Úsporně chladivý letoun
Poslední úsek cesty nám pro únavu připadal téměř nekonečný. Chilské nízkonákladové aerolinie SKY si zakládají na ekologické přepravě a tak jsme do startu obdivovali zbrusu nový letoun Airbus A320neo.
To však jen do doby, než jsme zjistili, že nejspíš v rámci palivově úsporných opatření raději ani netopí. Většinu cesty jsme absolvovali v zimních bundách a ke stejnému opatření sáhly i letušky. Ke konci čtyř a půl hodinového přeletu mezi Riem a hlavním městem Chile už značná část pasažérů odkázaných pouze na trička a sandále pěkně chrchlala.
Výhled s náklonem
Výhodou letu však byla možnost prohlédnout si zajímavosti cestou. Pilot nám hlásil sochu Ježíše nad Riem i nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcagua. Přitom vždy naklonil letadlo tak, aby bylo možné zajímavost vidět. Ačkoli jsme bohužel Ježíše z našeho sedadla neviděli, tak Aconcagua těsně za hlavním městem Chile byla vskutku majestátní.
Z letiště do centra Santiaga
V Santiagu bylo při přistání 32 stupňů Celsia. Na letištních informacích jsme se pak doptali na všechno důležité. Zjistili jsme jakým autobusem z letiště, abychom se vyhnuli taxikářům a kde si koupit lístek platební kartou tak, abychom tam nemuseli měnit peníze. Vyptali jsme jaké jsou dobré směnné kurzy, kde jsou ve městě férové směnárny a co má kolik stát.
Chilské peso je vůči koruně v době psaní článku na hodnotě zhruba 30 pesos za korunu. Má také trochu zavádějící znak amerického dolaru, ačkoli odkazuje na peso. Lístek na autobus z letiště do centra vyšel na 1800 pesos, tedy cca 60 Kč a dal se koupit platební kartou ještě před východem z příletové zóny.
Z centra na místo ubytování
Od autobusu jsme pěšky došli na místo rezervovaného ubytování. Místní nás přitom ochotně navigovali. I bez ptaní se nás lidé na ulici tázali, zda potřebujeme poradit a pomáhali nám chytit správný směr.
Našli se však i tací, kteří se s námi snažili kšeftovat a měnit peníze na ulici. Už dříve jsem však na diskuzních fórech vyčetl některé triky místních vykuků a tak jsme se jim rovnou vyhýbali.
Anabáze s pokojem
S ubytováním jsme však museli improvizovat. Rezervované bydliště totiž nepřijímalo platby předem a měli jsme zaplatit na místě. Tam jsme ale zjistili, že den předem vyžadují potvrzení příjezdu prostřednictvím aplikace whatsapp. Náš argument, že jsme celý poslední den cestovali z Evropy a neměli přitom internet, se nesetkal s pochopením a pán na recepci nám pouze suše sdělil, že všechny pokoje jsou již plné.
Doporučil nám však sousední budovu, kde byly další pokoje na pronájem. Paní tam si řekla o cca 200 kč na pokoj víc, než stálo v naší původní rezervaci. Navíc z počátku tvrdila, že přijímá pouze pesa či americké dolary. My měli eura. Brala i platební karty, ovšem s příplatkem 23 %. V rámci jejích podivných kalkulací a nesouladných výpočtů jsme se málem ztratili.
Trvalo nám dost dlouho než jsme vyhodnotili situaci a s unavenou, ale jasnou hlavou usoudili, že v neděli večer, bez internetu, pesos ani informací, bychom hledáním dalších možností spíš tratili.
Nakonec jsme se domluvili na platbě hotovými eury a to v překvapivě opravdu férovém kurzu. Musím také vypíchnout, že Milena v nastalém zmatku nijak neztratila hlavu a chaotická situace jí nezpůsobila žádnou myšlenkovou paralýzu. Situaci jsme díky tomu s přehledem zvládli.
No funcciona…
Náš apartmán i tak vyšel na cca 1000 Kč na noc. Byla tam i kuchyně a vlastní router na internet. Unavení jsme si tak zaběhli do nedalekého obchodu, kde už brali karty bez příplatku. Pořídili jsme si vajíčka a chtěli si připravit vydatnou večeři, když v tom jsme zjistili, že v kuchyňce nejde plyn. V návaznosti na to jsme zjistili, že tu nejde ani internet.
Měli jsme však štěstí. Na chodbě jsem se vyptal sousedů z Brazílie, zda mají stejný problém. Kupodivu neměli a nakonec nás u sebe si uvařit, pohostili nás vínem a svěřili nám i svá přístupová hesla k internetové wifi síti.
Tento článek tak mohu publikovat díky jejich dobré vůli. Takže děkujeme za dobré lidi a těšíme se na další. Brzy se přesuneme na couchsurfing (více jsem o této službě psal zde) a těšíme se, co zajímavého nás při tom potká.
You must be logged in to post a comment.