Když nemohu já do světa, musí svět za mnou

Návštěva ze světa mi odhalila slabé místo české gastronomie. Když se lidé domluvit chtějí, tak se domluví i třeba s Indem rusky. Zjistil jsem, že i Příbram má cizincům co nabídnout, ale nakonec je vše stejně o lidech.

Od konce léta pracuji a už teď mi schází světový nadhled, čas s inspirativními lidmi a nadšení cestovatelů, na které jsem si za poslední roky zvykl. Jak ale praví staré přísloví: „když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“

Měl jsem tu čest v nedávné době přivítat v našem malém příbramském světě svou německou kamarádku Madelin, jíž jsem potkal cestou do Santiága a její zajímavou společnost ve formě rusky mluvícího Inda Gunjana žijícího v Německu. Vyjeli si na spontánní výlet do Prahy a vyzkoušet si skydiving a to shodou okolností na letišti nedaleko Příbrami.

Gastronomie

Při té příležitosti jsem je pozval na návštěvu svého města. Začali jsme obědem v hospodě, kde se projevila slabost české gastronomie. Uvědomil jsem si totiž, že nakrmit v Čechách Inda – vegetariána něčím tradičním není vůbec jednoduché.

Napadly mě sice bramboráky a několik dalších věcí, ale ty v hospodě neměli. Z dostupné nabídky nakonec vyplynul pouze těstovinový salát. Větší úspěch jsme však zaznamenali s kofolou. U Madelin pak zabodoval guláš s pivem.

Prohlídka Svaté Hory

Následně jsem svou návštěvu chtěl vyvést tradičními schody k dominantě města Příbrami, na Svatou horu. V půlce stoupání nás však hlídka místní policie vyhnala ven, protože právě v pět hodin schodiště zavírala.

Pohotově jsem však zareagoval a vyvedl svou návštěvu jedním z postranních vchodů  a trochu punkově jsme se pak protáhli sadem, bahnem a roštím kolem schodiště až na vrchol kopce ke svatohorské bazilice.

Rusky s Indem na Svaté Hoře v Příbrami

Po prohlídce baziliky jsme zamířili k místnímu krámku se suvenýry. Návštěvě jsem jako vzpomínku pořídil svatohorské (lázeňské) oplatky a nehořické trubičky. Přitom se odehrála zajímavá situace, kdy se Gunjan zapovídal s paní prodávající ve stánku.

Nejprve anglicky, a protože paní měla tendenci si v nouzi vypomáhat ruštinou, tak k úžasu všech kolem konverzace přešla na plynulou ruštinu. Zjistil jsem přitom, že Gunjan vystudoval medicínu v ruském Krasnojarsku a očividně se tam něco opravdu naučil.

Posezení

Zbytek dne jsme pak strávili posezením v místní kavárně, kde jsme probrali chod světa. Zjistil jsem přitom, co je nového v Indii, v Rusku či v Německu a získal opět trochu jiný náhled na svět. Když pak přišel čas a kavárna zavřela, tak jsem své svěřence narychlo provedl centrem města a už s nimi pomalu zamířil na poslední autobus.

Pryč se jim nechtělo. Nabídl jsem i možnost zůstat u mě, ale ranní odjezd zpět do Německa by byl přinejmenším komplikovaný, takže sice nechtěli, ale museli.

Praha dobrá i bez Prahy

Za sebe jsem měl radost ze zjištění, že i taková Příbram má cizincům co nabídnout. Také mě potěšilo, že ač byli na víkendovém výletě do Prahy, tak v Praze prakticky žádný čas nestrávili a ani jim to nechybělo. Asi to opravdu není o místech, ale o lidech.

Já jsem přitom zjistil, že je přinejmenším stejně tak zajímavé být pohoštěn, jako někoho pohostit.