Při dvoudenní dešťové panice doházelo k mentálním zkratům jako opakovaný úlet s plachtou, pokus o čtyřkolkovou sebevraždu či apel na opravu drátů pod proudem. Když přestalo pršet všude plavaly hovna. Krátkozraká snaha o maximalizaci užitku způsobila zbytečnou frustraci, jež vyústila v mém okamžitém odjezdu.
Po hádce o odpracované jídlo o víkendu (psal jsem zde) situace nabrala prudký sešup plný zmatených a zbytečných rozhodnutí. Člověka by ani nenapadlo, jaké peklo ve Španělsku způsobí déšť. V kombinaci se snahou nepustit ani cent však došlo k velmi nešťastným nápadům a událostem, z nichž některé mohly skončit až katastrofou. Za zásadní problém přitom považuji myšlenkovou krátkozrakost (nejen) jižanů a neschopnost připustit odlišné názory.
Co čert nechtěl, začalo pršet…
Eduardo mě svými (ne)vtipnými žerty opakovaně žádal ať přivolám déšť, jinak prý nedostanu večeři. Když však nečekaný dar i bez mojí zásluhy opravdu dorazil, zastihl jeho dům naprosto nepřipravený. Kdo by taky čekal, že tady na jihu Španělska bude opravdu pršet.
Nečekaný dar nebes však rozjel spirálu kiksů, přešlapů a frustrace. První úkol z deštivého pracovního pondělí byl zakrýt plachtou rozpracovaný výkop za domem. Ne proto, aby se třeba nesesunuly stěny, ale jelikož tudy stéká voda do jeskyně, kterou ve skále o pár metrů níž, za zdí domu hloubí. Již jednou se jim dřív opravdu stalo, že tam steklo tolik vody, že zatopila vnitřek domu.
Rychle zakrýt výkop plachtou
V dešti jsme tedy vyrazili do bahna zakrývat výkop. Jakmile se to podařilo, vyšlo najevo, že plachta nezakryje celou plochu a voda by stekla do vší té hlíny, jež po několika předchozích dnech práce dlí na vybetonované stružce pro odvod vody a brání tak jejímu odtoku.
Takže přineste krumpáče a lopaty a hurá hloubit stružku. Plachta však z nějakého důvodu cíleně nedosahovala na zem a byla skloněna tak, aby voda odtékala. Asi metr na jedné a metr a půl na druhé straně tak visela nad zemí. To na první pohled tvořilo perfektní tunel odkrytý z obou stran. Bylo tak zjevné, že sebemenší vítr plachtu odnese. Navrhnul jsem tedy uprostřed plachtu na obou stranách zatížit, ale návrh se opět nesetkal s pochopením. Asi po hodině jsme tak celý promoklí zamířili dovnitř.
Tumáš sbíječku a hurá do jeskyně!
Kdo by však jako já empaticky čekal, že po promoknutí dostanou dobrovolníci volno, protože se v dešti stejně nic dělat nedá, tak se velmi zmýlil. Chvíli jsme se sice zasoušeli u krbu, ale protože čas je drahý a dobrovolníci toho moc sní, tak „tu máš pneumatický kladivo“ a hurá hloubit jeskyni. Potřebujeme několik metrů sem a několik tam. Moje katalánská kolegyně obdržela kladívko s majzlíkem a kutej.
Na čtyřech metrech čtverečních jsme tak měli oba pracovat v prachu, hluku a o ochranných pomůckách ani zmínka. Nemluvě o tom, že nechat si padat kameny do sandálů prostě není to pravé. Nechtěl jsem v tom ale nechat Estefanii samotnou, a tak jsem nám alespoň vydupal masky a brýle a zkusil kutat i přesto, že hrát si zadarmo na horníka by byla asi ta poslední činnost, o kterou bych stál. Nemluvě o určité obavě, aby se důlní dílo v měkké skále pod moknoucí vrstvou zeminy a otřesy nesesunulo.
Vydržel jsem kutat asi čtvrt hodiny, než jsem se nasral natolik, že jsem zahodil sbíječku a suše oznámil, že to dělat nebudu, a to samé jsem také doporučil Estefanii, které zřejmě bezplatná těžba až natolik nevadila, a tak dál pokračovala sama. Ježibaba se pak ale ještě divila, že si stěžuju.
Prach a špína přípravě oběda nevadí
Výkopové jeskynní práce se však konaly v jedné místnosti, která sloužila zároveň jako kuchyně, jídelna a společenská místnost. Z díry ve zdi, kde právě vznikla jeskyně se tak valila mračna prachu. V tom ježibaba zahájila přípravu oběda.
O pozastavení prací nebo rovnou o jejich úplném odpískání pro daný den však ticho po pěšině. Na mě mezitím připadlo sádrování, takže jsem to nemusel sledovat.
Předěláš nám elektroinstalaci, ale jistič nevypneme
Místo toho jsem dostal za úkol zasádrování spínačů světel. Proti této činnosti už jsem nic nenamítal. Eduardo mi přitom však vysvětlil, že když jsem ten elektrikář, tak ode mě jako další činnost potřebuje předělat elektroinstalaci. Vysvětlil mi, co všechno potřebuje předělat, kam vysekat díry pro zásuvky a nejlépe hned po sádrování začít natažením a zapojením kabelu pro další světlo.
Říkám, že je to sice fajn, ale budu proto muset shodit jediný jistič v domě, což by mělo za následek jednak naprostou tmu, protože dům neměl okna, ale jen dřevěné okenice aktuálně zabedněné kvůli dešti, ale také to, že by ostatní nemohli pracovat ani vařit. Dostalo se mi odpovědi, že to budu muset zvládnout s dráty pod proudem, že on to tak dělá vždycky, protože jinak je uvnitř tma. Prý je to naprosto v pořádku, jen si musím dávat trochu pozor.
V tu chvíli jsem si myslel, že se tu oba už nadobro zbláznili. Sádrováním jsem však naštěstí strávil tolik času, že elektroinstalace ten den už ani nepřišla na přetřes. Nemusel jsem tedy odmítat další nedomyšlenou aktivitu.
Ponorka
Nemožnost opustit pro silný déšť toto vadné místo v situaci rostoucího vnitřního hněvu mě ale přímo ubíjela. Po předchozích eskapádách jsem si alespoň léčil nervy procházkami po horách, přičemž jsem všechny pitomé příběhy z onoho místa vypověděl cestou alespoň stromům.
Nyní však byla na vzestupu ponorková nemoc. V odpoledni jsem se tedy alespoň odříznul od zbytku společenstva ve „svém“ pokoji.
Nový otrok do mlýnku
K večeru si přijela užít příjemný čas v Andalusii další dobrovolnice z Anglie. Měl jsem radost, že si mohu popovídat s někým dosud nezklamaným, a navíc srozumitelně anglicky.
Další den ale stále pršelo a nová dobrovolnice tak jako první úkol z rána dostala obouchat omítku ze zdí. Očividně to v ní nevyvolalo žádné enormní nadšení, ale člověk se ze začátku asi snaží být nápomocen, jak jen může a prostě doufá, že po troše pitomé a nouzové práce přijde něco lepšího, a tak si ani nestěžuje.
Z Estefanie se mezitím stal horník se slovy, že jí to nevadí. Já jsem ve zdech sekal díry pro zásuvky a dával si s tím velmi na čas. Juan s ježibabou mezitím vyrazili do města cosi zakoupit.
Prší, ale uvnitř
Celodenní déšť však prověřil nevalný stav střechy. Už předešlého dne začalo na několika místech pršet uvnitř. Nejprve kapalo na jednom místě, ale brzy na mnoha dalších. Kyblíky se proto zdárně plnily asi na takovém množství míst, že by to člověk klidně označil za děravou střechu. Do mého pokoje však překvapivě neteklo až do tohoto rána, kdy jsem byl také nucen začít rozmisťovat různé nádobky.
Co však čert nechtěl začalo zatékat i do právě budované jeskyně. To však mělo jinou příčinu než děravou střechu. Plachta, kterou jsme předešlého dne zakryli výkop, totiž „zcela nečekaně“ odplachtila. Takže posbírat zbytky nadšení a hurá znovu do deště přikrývat výkop. To se po několika desítkách minut podařilo a opět jsme promoklí běželi dovnitř, ale…
Rozkaz nezněl jasně, ale musí projet!
Ježibaba s Juanem se chvíli na to vrátili a v pokračujícím dešti přivezli kufr plný starých pneumatik na vybudování terasů pod domem a několik pytlů cementu, abychom se uvnitř dokud prší nenudili. Ale co čert nechtěl, do cesty spadla obří agáve, se kterou prostě nebylo možné hnout. Auto ale nebylo daleko od domu a samozřejmě pneumatiky i cement v něm mohly v klidu přečkat, dokud nepřestane pršet.
To by ale nebyli tito dva hamouni, kdyby se nesnažili dostat cement do domu za každou cenu, jen abychom mohli dál pracovat. Eduardo se přitom záhadně ztratil. Jelikož ale s kaktusem nešlo hnout, a cement se nacházel pod pneumatikami, vymyslela proto ježibaba, že se pneumatiky musí v dešti (!) ručně odnosit před dům, aby cement mohl ven.
Akce čtyřkola
Když se však vzápětí Eduardo vytasil se čtyřkolkou, bylo mi jasné, že z tohohle nevzejde nic dobrého a rychle jsem běžel pro foťák. Zcela evidentně se jednalo o macho zákrok malého mužíka, který však neměl daleko ke katastrofě.
Utáhnout smyčku kolem agáve, natáhnout kolem kladky ve formě další agáve, a navijákem rostlinu stáhnout ke kraji rokle. No, traktorem by to asi vyšlo, ale snažit se malým vozítkem pohnout mokrou těžkou rostlinou, jíž nedokázalo hnout ani pět lidí však hned z počátku úplně reálně nevypadal.
Naviják však opravdu táhnul, ale jinak, než měl. Místo přitažení sukulentu přitáhl ke hraně rokle čtyřkolku s pasažérem. Po vlhkém hladkém betonu dolů z kopce navíc tak rychle, že byl málem v rokli dřív, než vůbec kdo stihnul hrknout úzkostí. Při tom už se oči protáčeli opravdu všem dobrovolníkům. Po několika opakováních však Eduardo usoudil, že to asi opravdu nepůjde.
Na oddělení několika rostlin, jež byly srostlé kořeny, a mezi nimiž se drželo množství hlíny, však nakonec „překvapivě“ stačila obyčejná motyčka. Po uklizení cesty a dopravení cementu do domu snad jako na zavolanou přestalo pršet. Hurá, takže spousta práce se zbytečnou námahou a v dešti byla za námi. Ale…
Přetekl hajzlík, hovna jsou všude a musíme rozbourat cestu
Juan s Estefanií již předchozího dne upozorňovali, že v záchodě druhého domu, který ježibaba vlastnila s bývalým manželem a ve kterém právě Juan s Estefanií přebývali, se záhadně zvyšuje hladina vody.
Co čert nechtěl, po návratu z této vyčerpávající šichty hajzlík přetekl. A to tak vydatně, že centimetrová vrstva hoven plavala nejen po celé koupelně, ale také po celém spodním patře domu. Angličanka situaci suše okomentovala, že je to hnus, příšerně to smrdí, je jí z toho zle a musí pryč. Zcela oprávněně, protože to opravdu hnus byl.
Co zbylo, Juan s Estefanií a ježibabou zahájili úklid. Pomáhal jsem jim vystěhovat nábytek načež si mě povolal Eduardo k zákroku na otevření trubek pod cestou před domem, které však byly napevno zabetonované bez možnosti přístupu. Tak „přines sbíječku a bouráme“. Rozbourali jsme přitom pořádný kus cesty. Mezitím však už byl dům uklizen a Juan nějakou miskou statečně vybral zbylá hovna z přetékající mísy. Takže opět zákrok na hovno.
U oběda už do smíchu nebylo
Při likvidaci rostlin v cestě stihla ježibaba s Juanem připravit oběd, který se po záchodovém incidentu jen přiohřál. U oběda se však už nikdo nesmál. Snad jen ježibaba se občas snažila křečovitě rozproudit debatu a podsouvala nám, jak jsme to všechno skvěle zvládli a jaká jsme super parta. Na to už se mi ale nedostávalo slov.
Otázka zní proč?
Asi jedinou zbylou otázkou, kterou jsem měl a stále mám v hlavě je: PROČ? Proč se někdo vůbec snaží za každou cenu v nevhodný čas dělat věci, které nikam neutečou. Věci, které i déšť bez problémů přečkají. Dalo se to při troše snahy vymyslet tak, že pokud za každou cenu nechtějí přijít ani o minutu laciné práce, mohli jsme vyhlásit volno v deštivý den a pracovat v sobotu. To byl ostatně nápad, který ráno přednesl Juan, a se kterým jsem se okamžitě ztotožnil. Ale nestalo se tak.
Panická záchrana cementu mohla být vyjma snahy o maximalizaci užitku, také vedena snahou zachránit cement před zmoknutím, což mě napadlo až se značným časovým odstupem, jelikož zadní dveře vozu netěsnily. To šlo ale stejně tak snadno vyřešit vycouváním a zaparkováním v nedaleké garáži. Ať už byl tedy záměr jakýkoliv, nám dobrovolníkům ho nikdo nesdělil.
Stejně tak komedii s plachtou, která při odklízení rostliny opět odlétla, bylo možné vyřešit účelněji a snáze. Asi jediné, co bylo opravdu třeba udělat a co se prostě stalo, byl paradoxně úklid přeteklého hajzlu. Zbytek však byl jen chaotickým shlukem vadných nápadů a podivnou fraškou. Většině této katastrofy šlo přitom snadno předejít nasloucháním dobrým nápadům a jednoduchým plánováním.
Asi by to celé ani nebylo až tak divné, kdyby někdo, kdo o sobě tvrdí, že je natolik chudý, že nemůže dobrovolníkům obstarat nějaké staré oblečení nebo je nakrmit o víkendu, neutopil měsíčně asi 150 eur v chlastu. Někdo, kdo každou noc vytankuje několik piv a nejméně dvě flašky vína, načež vstane nejdřív v poledne a očekává, že mu někdo jiný v otrockých podmínkách zadarmo opraví dům. A co hůř k tomu ještě někdo, kdo žije z norské sociální podpory.
Ale co já vím, možná jsem to celé jen nepochopil. I tak mi to ale stačilo, abych toho měl až po uši.
Díky. Sbohem.
Trochu sebemrskačsky jsem se při vytoužené podvečerní procházce po horách ještě zamýšlel, zda nemám vydržet ještě den a sledovat toto nepovedené sociální drama o chvíli déle. Měl jsem toho ale fakt dost. U pozdní večeře jsem proto oznámil, že chci pryč a když jsem požádal o odvoz na velmi brzký ranní autobus do Almeríe, tak se už nikdo asi ani nedivil. Eduardo mi pouze pokýval, že ano.
Rozloučil jsem se tedy se sousedem Danielem, který byl zrovna přítomen a se svými přáteli z Katalánska, kteří mě tady asi jako to jediné udrželi nad vodou až do této chvíle. Potom jsem všechno špinavé prádlo z předešlých dní bez přemýšlení nacpal do batohu a do noci hledal nějaké informace, co vlastně budu dělat dál.
Nakonec jsem si v Almeríe rezervoval pokoj přes Airbnb, ale spát jsem stejně nemohl. Ježibabě totiž dorazil kamarád z Norska a jestli do teď vytankovala každou noc sama několik piv a několik lahví vína, tak s příjezdem kamaráda se zřejmě rozohnila ještě víc. V šest ráno mě tak Eduardo ještě zcela rozespalý dovezl na autobus do nedaleké obce Albánchez. Takže díky a sbohem.
Z autobusu jsem měl při několika hodinové cestě možnost sledovat východ slunce nad horami, kterými se cesta klikatila. Po několika dnech plných zoufalství, pocitu zneužití a bezmoci, která snad poprvé v mém životě způsobila, že ve mně málem zemřela naděje, to byl asi ten nejkrásnější východ slunce, který jsem kdy prožil. Prostě proto, že déšť byl ten tam a východ slunce ve mně opět probouzel naději, že může být i lépe.
Hostitel nereaguje a hostel není
Jako by toho bylo málo, tak jsem v Almerie zjistil, že hostitel mého rezervovaného a zaplaceného ubytování asi neexistuje. Volám, píšu a hledám, ale nic. Telefon sice zvoní, ale nikdo ho nezvedá. Adresa neexistuje na google maps a ani infocentrum takovou ulici nezná. Co víc, celé město zřejmě není zrovna navštěvovanou destinací a sehnat rozumné ubytování prostě nešlo. Nejlevnější možnost 35 eur.
Místo odpočinku jsem tak nevyspalý a s celou bagáží bloumal ulicemi a přemýšlel co dál. Úplnou náhodou jsem si přitom vzpomněl, že mi paní v informacích dala leták s vypsanými odjezdy autobusů do mé další destinace Malagy. Odpoledne jsem tak naskočil na poslední autobus a absolvoval další tří hodinový přesun.
Tentokrát už s lepším výsledkem. Hned první hostel cestou z nádraží byl poloprázdný a za slušných 12 eur na noc. Nijak jsem proto neváhal a bral. To už jsem se ale cítil zachráněný a opět mezi normálními lidmi. Večer jsem se tak akorát najedl a odpadl.
Byla to jízda, ale dál už se naštěstí věci vyvíjely příznivěji. O tom už ale zase příště.
You must be logged in to post a comment.