Zbořený kapitalistický sen o nadšené otrocké práci zdarma

Přes drobné podivnosti, hloupé vtipy a nemluvení o odtržení Katalánska, nabrala dobrovolná výpomoc otrocký spád s rostoucími požadavky. Půlnoční večeře skončila prudkou hádkou o předpokladech dobrovolnictví, při které snad skončil jeden kapitalistický sen.

Housesitting mi skončil s návratem majitelů hlídaného domu z Norska. Rozhodl jsem se v rámci úspory nákladů zůstat a zúčastnit se jejich verze programu Workaway, což je dobrovolnická práce výměnou za stravu a ubytování. Shodli jsme se na pěti hodinách práce za den v pěti pracovních dnech týdne. Pro potřeby tohoto článku dále označuji norskou paní domácí slušnými výrazy jako baba, ježibaba nebo také zlá čarodějnice.

Začalo to nevinně kopáním přístupové cesty k zarostlému plácku za domem (budoucím kurníku) v příkrém svahu.  V rámci snahy o skryt před poledním sluncem jsme se k polednímu uchýlili za dům do stínu, kde si majitelé představovali odbourat dva metry svahu. Takže jsme začali s demoličními pracemi.

Moc se mi to dělat nechtělo, jelikož už jsem v tomto oboru už odmakal svoje, ale bylo sluníčko a pracoval jsem s dalšími dvěma příjemnými dobrovolníky z Katalánska. V průběhu týdne jsme zalévali políčka a okopávali fazole. Jedinou zajímavostí prozatím bylo roztlačování traktoru, kterému chcípla baterka. Byl zaparkován v kopci, ale aby se rozjel bylo potřeba hodně zbytečné námahy. Můj návrh, aby Eduardo nabil baterii v domě se nesetkal s pochopením, a tak přišla na řadu hrubá síla.

(Asi) hloupé vtipy

Eduardo navíc od svého návratu neustále pronášel nějaké zřejmě vtipné průpovídky, kterým jsem sice nerozuměl, ale byl jsem jejich součástí. Do určité míry to člověku nevadí, ale když o vás několikrát za hodinu pronáší nějaké žerty, tak to člověku prostě pomalu vleze na nervy. Přišlo mi, že častým terčem vtipů jsem zejména proto, že jim nerozumím. To samozřejmě vůbec nebylo příjemné.

Katalánce nemá ve Španělsku nikdo rád

V sobotu mě moji dobrovolní kolegové z Katalánska vzali na projížďku do hor, přičemž jsme vyjeli až na vrchol kopce s poutní kaplí Ermita de la Virgen de la Cabeza s parádním výhledem. Údajně mělo být vidět na jedinou evropskou poušť, která se však vzhledem k nedávnému množství srážek nedala rozeznat, jelikož široko daleko bylo pouze zeleno.

Cestou jsem si s Katalánci povídal o tom, jak je to vlastně s tím zájmem odtrhnout se od Španělska. Vysvětlili mi, že prostě už fakt, že jsou Katalánci stačí většině Španělů k tomu, aby je neměli rádi. To se zřejmě táhne už z historie, kdy diktátoři prostě jen rádi stříleli Katalánce. Prý to také vede k tomu, že je občas vyhodí z restaurace jen proto, že jsou Katalánci. Rozeznat se samozřejmě dají velmi snadno podle speciálního nářečí. Další věcí pak jsou prý vysoké daně, které tam na rozdíl od zejména jižnějších provincií platí a doplnili to o několik rodinných podnikatelských příběhů z Andalusie.

Odtržení Katalánska je uzavřené téma

Samozřejmě je to kdekoli ve Španělsku uzavřené téma, o které se prostě nemluví. Prostě Katalánce nikdo nemá rád a chtějí-li komunikovat se Španěly, musí se tomuto tématu vyhnout. A opravdu jsem z jejich strany zaznamenal úzkostlivou snahu se tomu vyhnout a nejlépe jako Katalánci vůbec neznít.

Myslím, že už jsem vyrostl z toho, abych snědl vše, co mi lidé naservírují, jako svou verzi pravdy, ale jejich výklad zněl celkem realisticky a uvěřitelně, obzvlášť s ohledem na jejich skutečné chování. Celkem se jim pak ani nedivím, že se chtějí odtrhnout, obzvlášť, když už mám i srovnání s místním jižanským prostředím.

Pseudopolicejní komedie

Při výhledu z kaple jsme se zúčastnili úsměvné scény s místním čímsi na způsob policie (přestože jejich popisky spíš, než policii připomínají správu přírodního parku). Zřejmě typicky španělský přístup, kdy dva pitomci na motorkách vyjeli po úzké přístupové cestě až ke kapli, kde se samozřejmě, jako i všichni pěší, zarazili u brány do právě rekonstruované kaple.

Nejprve přijel jeden. Tvářil se jak kakabus a na úzké cestě se „zcela nečekaně“ nemohl otočit. Pěknou chvíli jsem ho pozoroval jak se prakticky v naší tříčlenné skupince, úporně se snažící nesmát a vyhlížet do kraje, pokouší otočit. Po několika dlouhých minutách se mu to povedlo, načež vzápětí přijel druhý.

A co čert nechtěl, zasekl se na úplně stejném místě a úplně stejně se tam matlal ještě déle než ten první. To jsem ještě myslel, že jsou to jen pitomci na motorkách. Při cestě k autu jsme je míjeli a kluci se za každou cenu snažili vypadat důležitě, asi jako model, který právě předvádí nejnovější kus uniformy.

Moji přátelé mi vysvětlili, že obzvlášť na tyto zelené chlapíky si mám dávat pozor, protože jsou i mezi běžnými Španěly pověstní jako největší pitomci. Cestou zpět jsme ještě absolvovali prohlídku muzea moderního umění a s úsměvnou policejní scénkou byla to celkově velmi příjemná vyjížďka.

Podivné jídelní časy

O to větší šok pak opět následoval s návratem do La Palmery, kde se začaly dít věci. Po obědě moji kolegové pokračovali s vytvářením bariéry do dveří proti mouchám. Spočívalo to v rozstříhání místní trávy na asi dvoucentimetrové dílky, jejich navlečení na vlasec v dlouhých provazcích, které zavěšené ve vchodu brání vletu dotěrným mouchám. Prý je to relaxace. Já jsem se toho ale nezúčastnil, protože na tak titěrnou činnost prostě nemám trpělivost, a navíc jsem měl na práci spoustu vlastních věcí.

Odpoledne jsem měl hlad podle svého běžného denního rytmu už kolem jedné a jelikož to nevypadalo, že se s přípravou pokrmu vůbec něco začne dít, rozhodl jsem se udělat si salát. Přitom se objevil kolega Juan s Estefanií, kteří už také měli hlad a přišli si něco zobnout, ale o salát zájem neměli. Přitom jsme se shodli, že není normální jíst v tak hloupé hodiny, a to ať už obědy či večeře. K běžnému obědu došlo až kolem páté (!) odpoledne.

Samozřejmě bych mohl uvařit i já, ale když pominu fakt, že moje jídla naprostá většina lidí jednoduše odmítá, protože jsou příliš jednoduchá a bez masa, tak baba k přípravě jídla prostě nikoho ani nepouštěla. Prý je to její práce. Jak by ne, když to byla jediná činnost, kterou za celý den udělala.

Večeře k půlnoci

Večer následovala španělská pizza. Mé připomínky, že začít v devět večer dělat pizzu není úplně rozumný nápad, se opět nesetkaly s pochopením a stejně tak jako připomínky k samotnému procesu výroby, který s pizzou spíš sdílel jen název. Jen pro přehlednost pizzu dělat umím a prostě některé postupy potřebují svůj čas.

Eduardo však na stůl vysypal pizza mouku, která měla s vodou vykynout za 20 minut, což se v tamním chladu prostě nestalo. Pokračovalo rozválení, namazání kečupem (!) a zasypání tuňákem a salámem chorizo, což je trochu nešťastná kombinace, protože obě suroviny jsou chuťově velmi výrazné a dost se přebíjejí.

Nemluvě o tom, že po použití kečupu z toho pizza už prostě nikdy nebude. Ale byl jsem host a tak jsem prostě v půl jedenácté v noci bez dalších komentářů snědl hotovku, na které jsem se nijak nenadřel. Samozřejmostí po každém jídle bylo střídání služeb při mytí nádobí těch, kteří nevařili.

Dobrovolně povinně

Na další den mí kolegové dopoledne pokračovali s navlékáním, jelikož je to zřejmě opravdu bavilo. Odpoledne je pak trochu nedobrovolně nahnali na přesazování vyklíčených mandloní do květináčů. Sice jsem úplně nepochopil proč k tomu docházelo zrovna teď v neděli odpoledne, ale jelikož jsem rostlinky pečlivě zaléval po dobu svého housesittingu a nyní konečně vykoukly, přidal jsem se.

Měli jsme to celkem rychle za sebou, načež jsem byl požádán, abych se přidal k řezání dřeva. Neměl jsem ale žádné pevné boty a moji hostitelé mi odmítli opatřit jiné, že prý si nemohou dovolit každému kupovat zvláštní vybavení. Běhat v sandálech s motorovkou se mi ale fakt nechtělo.

Dlouho se navíc nic nedělo a už byl pozdní nedělní večer. Svoje povinnosti jsem považoval za férově odpracované a kvůli nedělnímu přesazování dokonce za přeplněné, a tak jsem těsně před západem slunce vyrazil na protější kopec zachytit poslední paprsky slunce.

Psychický nátlak

Po návratu jsem akorát zastihl vracející se domácí s kufrem dřeva. Žádná velká várka to nebyla, a tak jsem se i bez vyzvání rozhodl jim vypomoct s vykládkou. Bohužel už s jasně nepříjemným pocitem toho, jak mě ježibaba propichuje pohledem.

Poté se pokračovalo s navlékáním, kterého jsem se opět nezúčastnil. Navlékání však pokračovalo velmi dlouho, a to až za únosnou mez. Přitom stoupal jak můj hlad, tak netrpělivost. Samozřejmě jsem mohl zahájit přípravu salátu, ale považuji za přinejmenším divné jíst sám ve skupině lidí, kteří mé jídlo sice odmítají, ale jednou také musí jíst.

Hladem jsem už nemohl ani psát, a tak jsem chodil kontrolovat, zda se náhodou něco nezačalo dít. Tak nějak jsem doufal, že moje přítomnost třeba někomu napoví, že možná není od věci zahájit večeři. Místo večeře jsem však byl nedobrovolně zapojen do práce se stříháním. Vrazili mi do ruky nůžky se slovy, že bych se také mohl zapojit, takové „tu máš a stříhej“.

Jídlo prý nebude dřív, než se všechen donesený materiál nastříhá a navleče. Juan z nějakého důvodu stříhal onu trávu štipkami na nehty po jednom kusu, což trvalo věky. Nůžkami jsem však celou hromadu stébel nastříhal po sériích asi za pět minut, načež jsem se opět zdekoval, abych se dalších aktivit účastnit nemusel. Přece jen byla neděle v noci a já svoji část dohody měl dávno splněnou.

Začala hádka

Kolem půl jedenácté se podávala večeře. Po jídle jsem si dovolil nadhodit, že by bylo třeba fajn jíst v dřívější hodinu. Načež na mě ježibaba dost jedovatě vyhrkla, co si to jako dovoluju, že se celý den flákám a ještě mám tu drzost si diktovat, kdy se má jíst. Kdybych prý pomáhal se dřevem, nebo alespoň uvařil, když už se tak flákám, mohla být večeře dřív. Mám to prý brát jako interkulturní zkušenost a být vůbec rád, že se tu mohu učit španělsky.

Všichni ostatní dobrovolníci, které tu měli přede mnou prý byli celý nadšení, že mohou pomáhat (opakuji, že zadarmo) a pracovali nejen domluvených pět hodin pět dní v týdnu, ale ještě další hodiny odpoledne a o víkendech. Navíc prý celý nadšení, aby se něco naučili. Když náhodou o víkendu nepracovali, tak alespoň odjeli, což jim šetřilo peníze, ale takhle si prostě nemohou dovolit živit lidi o víkendech, když nic nedělají, což je prostě moc drahé.

To jsem však už nevydržel já a vysypal na ní, že svojí část dohody jsem do puntíku splnil. Pět hodin denně pět dní v týdnu. Dokonce jsem se překonal a dělal něco navíc i přesto, že jsem potom měl až do noci další šichtu se svým psaním. Dál, že sakra přestřelila, když čeká, že tam budu zadarmo makat jak otrok a když náhodou ne, tak odjedu, jen aby semnou neměla náklady, protože jídlo i střechu nad hlavou jsem si poctivě odpracoval. Navíc jsem konstatoval, že pocházím z vesnice a rotování zahrady či okopávání fazolí mě na novou úroveň vědomí opravdu nepozvedá, a proto prostě preferuju vlastní práci, která mě alespoň baví.

Navíc jsem vyjmenoval spoustu dobrovolných projektů, které jsem měl za sebou a kde se k dobrovolníkům chovali velmi slušně. Například nás vozili po okolních památkách a organizovali různé aktivity a zážitky, aby si dobrovolníci opravdu odvezli dobrou zkušenost.

Zbořený kapitalistický sen

Také jsem jí připomněl, že ani moje práce není zdarma, přestože mi za ní nic neplatí. Vysvětlil jsem té ježibabě, že takhle dobrovolnictví prostě nefunguje a že by si měla přečíst v čem to vlastně spočívá. Po celou dobu naší hádky uskakovala s tématem pořád jinam, tuhle na to jaký jsou chudáci a jak Eduarda bolí záda, tuhle jak jim dobrovolníci hrozně pomáhají a když začala s lichotkami jak jsem se tu úžasně naučil španělsky a jak mi pobyt tady prospívá, tak jsem pěnil čím dál víc.

Moji katalánští přátelé navíc celou dobu statečně dělali, že se jich hádka netýká a nechali mě vybojovat celou bitvu samotného. Povídali si přitom španělsky s Eduardem, přestože jsme se předešlého dne shodli, že se jim zacházení také nelíbí a pozdní jídla jakbysmet.

Nakonec se bába obrátila i na ně, aby zjistila, co si o tom myslí. V mě nesrozumitelném španělském hovoru pak zřejmě zjistila, že o víkendech také nechtějí pracovat a pak začala couvat. Nakonec jsme se domluvili, že teda o víkendu jako vážně ne a že mě nechá v odpolednech na pokoji. Večeře pak bude nejpozději v devět, ale rozhodně ne dřív, protože je to zkrátka interkulturní zkušenost, takhle to tu prostě je a mám si zvykat.

Podařilo se mi však rozbít jejich sen každého kapitalisty, že lidé prostě pro radost budou zadarmo pracovat sedm dní v týdnu alespoň sedm hodin denně a nejlépe si ještě zaplatí vlastní jídlo. Považuju to alespoň za úspěch pro případné další dobrovolníky, kteří na toto místo přijdou. Pěna v krvi však neklesla a hádkou o jídlo všechno jen začalo. V dalších dnech se bizardní příběhy na hranici debility jen stupňovaly.

Další info brzy

Tyto události sepisuji s dvoutýdenním zpožděním, ale i tak mi zvedají krevní tlak. Ve snaze vyhnout se sprostým slovům, zveřejním události následujících dvou dní v další várce bizardních La Palmerských příběhů až opět vychladnu a snad se mi text podaří očistit od většiny úvodní negativity. Děkuji za pochopení.