Po akčním dnu v Granadě jsem dorazil na housesitting

Na nádraží v Granadě jsem mrznul s bezdomovci. Bezplatně jsem navštívil palác Alhambra a na poslední chvíli sehnal ubytování. Pohádal jsem se s autobusákem, projel krtkoměstečko a udělal si „hororovou“ procházku v horách. Dorazil jsem do mikro-obce La Palmera, kde budu hlídat dům.

Noční přesun ze Sevilly do Granady se zdál jako dobrý nápad. Myšlenka byla, že přes čtyřhodinovou cestu, od 2300 do 0300 po náročném dni v Seville v klidu vyspím. Na místě pak kousek za autobusovou stanicí v Granadě rozbalím stan a do rána přenocuju, načež si dopoledne najdu hostel na další noc. Plánoval jsem tak ušetřit za jednu noc v hostelu.

Myšlenka měla jen dvě zásadní vady. Zaprvé, v autobuse jsem ani na chvíli nezabral. Zadruhé v Granadě je v únoru zatracená zima a navíc pršelo. Možná proto je v nedalekých horách, jak jsem se dozvěděl později, vyhlášené lyžařské středisko. No, kdo by na jihu Španělska čekal sníh? Na plážích Středozemního moře sice nedávno sněžilo (více zde), ale bral jsem to spíš jako kuriozitu, než normál.

Noc s bezdomovci

Situace proběhla následovně. Docela unavený jsem dorazil do Granady, načež jsem zjistil, že prší a je taková zima, že na spaní venku v takové zimě prostě nemám vybavení. Hala autobusového nádraží naštěstí zůstává otevřená celou noc, takže jsem zakempoval tam. Nejdřív jsem si rozbalil karimatku, že si poležím na zemi, načež mě vyhodil hlídač. Omluvil se mi, ale prý musím v hale sedět. To vysvětlovalo, proč je v hale množství do dek od nohou po hlavy zabalených mumií. Bezdomovci s kufry, kteří se snažili vypadat, jakože jim zrovna ujel autobus. Asi jako v tu chvíli já.

Nebylo tam žádné velké teplo, tak jsem se v sedu také zabalil do darovaných dek, podepřel si hlavu batohem a snažil se spát. To se mi však kvůli ruchu moc nedařilo. Do rána jsem tak v sedu nad batohem spíš proklimbal. Od šesté se halou začali valit lyžaři a také otevřela kavárna. Upíchnul jsem se proto tam a abych se rozehřál jsem rozšoupnul se sendvičem s horkým čajem.

Vypozoroval jsem, že i bezdomovci se přesunuli do kavárny a mezi řadové hosty se snažili zapadnout častým přesedáním mezi stolky. I tak je však personál bedlivě pozoroval a některé vyhnal.

Zavřené informace mě přivedly do Alhambry

Kolem osmé ráno jsem chytil autobus do centra a řidič mi poradil, kde najdu turistické informace. Plánoval jsem tam zjistit, kde najdu levné ubytování. Otvírali však až v půl desáté, a tak jsem se čekání rozhodl ukrátit procházkou. První malebnou uličkou jsem se vypravil do kopce v naději, že najdu lepší výhled na historické centrum Granady.

Brzy jsem ale narazil na bránu, za níž kopec stoupal ještě příkřeji nahoru. Původně se mi tam moc nechtělo, ale jelikož jsem neměl co dělat, tak jsem se nakonec osmělil. Musel jsem opět použít i trekové hole, protože s celou bagáží se mi do kopce nestoupalo úplně snadno.

A hle, najednou jsem stál u světoznámé maurské pevnosti Alhambra. Nevím, jestli v té další bráně jen zrovna nikdo nehlídal nebo byla otevřená normálně, ale prostě jsem prošel dovnitř. Pak ještě jednou branou do útrob nějaké arény. U vstupu do samotné pevnosti však stál hlídač a kontroloval lístky. Samotnou pevnost jsem tak zevnitř neviděl.

Bezplatný vstup do zahrad

Namísto toho jsem se šel projít kolem. Přitom jsem našel další záhadnou bránu, ale v budce tentokrát seděl hlídač. Chtěl jsem původně jen nahlédnout dovnitř, ale když se na mě hlídač ani nepodíval, zřejmě protože byl vytížen čtením novin, tak jsem prostě šel dál. V protisměru zrovna procházela prohlídka a mimo jedné velmi se šklebící návštěvnice se nikdo, včetně průvodce ani nepodivil, že jdu opačně. Zřejmě i proto že bylo tak brzké a zakaboněné ráno.

Požadovaných 15 eur za vstup do areálu bych ve své finanční situaci nedal. Díky náhodám jsem však měl prohlídku zahrad a z venku i pevnosti bezplatně. Touláním v zahradách jsem strávil další hodinu a půl, protože zkrátka bylo na co se dívat. Různé samospádové vodopády, fontánky, zahrady na roklí, pevnost a když se zrovna rozehnala mlha tak i super výhled na město.

Za svou návštěvu jsem byl o to radši, když jsem před branou na opačné straně viděl celé zástupy lidí, čekajících frontu na lístek.

Hostel? Teď v sobotu? Haha…

Při sestupu zpět k turistickým informacím jsem už byl velmi unavený, protože jsem po předešlém průzkumu Seville celou noc nespal. Když jsem se v turistických informacích ptal, kde najdu hostel, paní na mě jen vykulila oči a dala mi seznam hostelů a mapu, že to prý mám zkusit.

Vzal jsem to tedy popořadě. Mimo očekávání, ale byly všechny ubytovny do posledního místa plné. Ve třetím hostelu, který jsem zkusil, mě naštěstí nechali použít internet.

Pokoj na poslední chvíli

Kolem poledního se mi podařilo najít volný pokoj kus cesty od centra přes AirBnB. Za 20 eur jsem tak sehnal pokoj sám pro sebe. Nijak jsem se nerozmýšlel a bral co zbylo. Hostely v centru totiž za postel ve sdíleném pokoji chtěli i víc. Paní mě okamžitě přijala, a tak jsem vyrazil na uvedenou adresu.

Cestou tam se mi už nohy podlamovaly únavou. Musel jsem si dokonce sednou v parku a chvíli si vydechnout. Dorazil jsem tam společně s dvojicí dalších návštěvníků, jež šli nějakou chvíli přede mnou a zastavili před stejným vchodem. V bytě si nás převzala paní domácí a rozmístila do pokojů. Pronajímala hned tři pokoje a tak bylo v bytě chvíli docela živo.

Sotva jsem zavřel dveře, lehnul jsem si na postel a na šest hodin vytuhnul. Večer jsem si jen došel nakoupit něco k jídlu, uvařil si večeři a vytuhnul znovu.

Odjezd směrem housesitting

Ráno jsem sice mohl ještě vyběhnout na prohlídku dalších vzácných památek, ale nechtělo se mi. Zvažoval jsem zda zůstat další noc a v klidu si prohlédnout město, ale jelikož jsem i tak pěkně zplundroval rozpočet, rozhodl jsem se pokračovat.

Ráno jsem se ještě zakecal s Němkou, jež dorazila předešlého dne ve stejný čas. Dozvěděl jsem se, že měla naprosto totožný problém. Chtěla také spát venku pod stanem, ale byla jí zima. V Granadě pak hledala hostel, ale žádný neměl volnou postel. Tak skončila ve stejném bytě. Docela mě potěšilo, že jsem v takové situaci nebyl sám.

Později jsem ocenil výhodnou polohu ubytování, jež jsem našel. Bylo totiž blízko autobusovému nádraží, kam jsem dorazil akorát, když odjížděl autobus do přestupního města Baza.

Hádka s autobusákem

Zaplatil jsem cestu, ale ztratil se lístek. S řidičem jsme se o tom pěkně pohádali. Já proto, že jsem myslel, že chce abych mu znovu zlatil, protože pořád opakoval něco o penězích. On, jak jsem později pochopil, se hádal proto, že mi nechtěl vystavit další lístek, protože by mu pak chyběly peníze v kase.

S místním temperamentním vystupováním mi to však velmi připomínalo hádku a když křičel na mě, tak se jsem se také jí opřel do něj. Tímto nedorozuměním jsme strávili asi deset minut, o které jsme vyrazili později. Nakonec jsem si sednul bez lístku a všechno bylo v pohodě.

Výhled na zasněžené hory

Cestou jsem pochopil, proč mi byla předešlé noci taková zima. Celé pohoří Sierra Nevada, bylo pod sněhem. Navíc jsem se dozvěděl, že to v překladu znamená „zasněžené pohoří“. Naskytl se mi tak zajímavý výhled na lány olivovníků končících pod úpatím zasněženého vrchu.

Cestou jsem projížděl také krtkoměstečkem Guadix. Velká část místních domů totiž byla vyhloubena do skály. Na venek vypadaly domy normálně, ale při pohledu ze strany to byla jen fasáda a zbytek domů vyhloubený do skály. Předpokládám, že v létě je tu takové vedro, že je podzemní život rozumnou volbou.

„Hororový“ výlet v Baze

V městečku na úpatí pohoří Sierra de Baza, jsem měl pětihodinovou přestupní zastávku. Bylo krásně a tak jsem se rozhodl čas využít k vycházce na kopec nad městem. Stoupal jsem klikatými uličkami vzhůru, přičmež poslední domky pod kopcem připomínaly kvůli všudypřítomnému nepořádku spíš cikánskou osadu. Z výše položených domů mě navíc sledovaly nejedny zvědavé oči, takže má vycházka trochu připomínala horor Hory mají oči.

Bez problémů jsem však dostoupal až pod vrchol kopce. Dotěrné pohledy obyvatel mě však neustále pronásledovaly, a tak jsem vyhledal klidné místo na okraji roztroušené zástavby a užíval si výhled do krajiny. Zpět na nádraží jsem se raději vydal jinou trasou.

Slavné nalezení lístku

Zbývající hodiny jsem trávil psaním, a pak už jen sledováním filmů. Přitom na místo opět dorazil autobusák, jenž mě dříve toho dne přivezl. Když mě uviděl rozsvítil se jak žárovka a kynul mi ať jdu k němu. Radostně mi vysvětloval, že našel ztracený lístek z předešlé cesty, který po vytištění zapadl škvírou do kastlíku. Pan autobusák lístek slavnostně štípnul a předal mi ho.

Dál jsem pak pokračoval až za tmy, takže jsem toho cestou dál moc neviděl. Jedna věc mě však přece jen z poza okénka praštila do očí. Fabrika na výrobu sušené šunky a její firemní prodejna. Zájmový cíl tak byl vytyčen. Pokud to jen trochu půjde, udělám si výlet do sušírny masa.

Příjezd na místo housesittingu

Z autobusu jsem podle instrukcí vystoupil v obci Cantoria, kde už na mě čekala Tonje. Zrovna pršelo a první, co jsem vyzvěděl bylo, že mám štěstí, protože tu kvůli zvláštnímu mikroklimatu téměř nikdy neprší. Po pár minutách jsme pak dorazili do cílové vísky La Palmera. Je to taková obydlená kozí stezka na svahu nedaleko vesnice Albánchez. Domácí pán Eduardo zrovna kuchtil tortillu, což je taková tlustší omeleta s nádivkou. Tentokrát byla s místní údolní specialitou, divoce rostoucím chřestem.

Dorazil jsem s dvoudenním předstihem, což bylo tak akorát na seznámení s místem a vysvětlení úkolů.