Pyreneje na dohled

Ve velkém horku jsem překonal velké vzdálenosti. Z velké dálky poprvé spatřil Pyreneje a zažil přitom pocit vítězství. Užil si komfort v příjemné společnosti a již za tmy dorazil do poslední zastávky před cílem francouzské poutní cesty.

Už při mém balení jsem slyšel, jak první odvážlivci vyráží. V ubytovně jsem se za dobrovolný příspěvek najedl a vyrazil na cestu. O pár minut dřív vyrazil šílený Ir a pěknou chvíli jsem ho nemohl dohnat. Přitom jsem však opět nabral tempo. Brzy na to jsem procházel první vesnicí, jež byla vzdálená asi 12 kilometrů. Tuto vzdálenost jsem urazil asi za hodinu a půl, čím jsem překonal tak svůj rychlostní rekord.

V rychlém sledu pokračoval i celý den. Dopřál jsem si krátkou pauzu na jídlo, načež jsem brzy procházel městem Arzaq. Potkal jsem zde Němky, jež právě brzy ráno opouštěly noclehárnu. Barbara měla po velkých pochodech odpadávající nehet a tak šla v sandálech. Přesto však držela vynikající tempo.

Kolem jedenácté jsem začal míjet lidi, kteří měli náskok deset i víc kilometrů V pravé poledne jsem měl v nohách již 20 kilometrů a tak jsem v nejbližší vesnici zahájil polední přestávku. Přitom mě doběhly Němky a nakonec dorazil i šílený Ir. Tentokrát už však pochopil, že držet zběsilé tempo nelze věčně. Začal mít velké potíže s kyčlí a sám uznal, že sotva dojde do další vesnice a bude toho mít dost.

Příjemná ubytovna po dlouhém dnu

Já jsem však pokračoval horkým odpolednem. Zde cesta ubíhala celkem monotónně. Prosvištěl jsem několika vesnicemi, minul obsazený odpočinkový lesní koutek, až jsem musel přibrzdit u v kostelíku a odpočinout si. Měl jsem již dost bolavé nohy.

Po chvilce oddechu jsem pak zvládnul další tři kilometry do vesnice Pomps. Hned při vstupu mě cedule informovala, že v místní noclehárně vítají kempaře za poplatek 5 eur. U prvního rozcestníku mě navíc malá holčička na kole nadšeně francouzsky navigovala do noclehárny. Takovému znamení jsem nemohl vzdorovat a díky jejímu kreativnímu popisu cesty jsem noclehárnu dobře našel a zakotvil zde. Měl jsem právě za sebou nějakých 36 km.

Nechal jsem si ještě rezervovat místo ve vyhlášené donativo ubytovně ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Navarrenx. Obsluha ubytovny si přitom ťukala na čelo a nechápavě kroutila hlavou, že chci ujít čtyřicet kilometrů. Místo jsem však měl jisté.

Ráno jsem vycházel tradičně kolem sedmé. První akční poutnice však již putovaly. Takhle časně jsem však měl potíže držet směr. Byla mlha a docela i tma.

Pyreneje na dohled

První poutnice jsem brzy předehnal. Vylezl jsem ke kostelu, sklesal dolů a prošel kolem kaple až do města Arthéz de Béarn. Zde jsem se zase pořádně najedl a také zde poprvé spatřil Pyreneje. U kostela jsem si dopřál pauzu a užil si nádherného výhledu na hory. Tentokrát jsem už cítil, že jsem to již prakticky dokázal. Dorazil jsem na dohled Pyrenejí, jež jsou hranicí se Španělskem, jež je posledním úsekem mé cesty do Santiága de Compostela.

Vedro, vedro, Navarrenx

Doplnil jsem ještě vodu a hurá dál. Kolem poledního jsem dorazil do vesnice Maslacq. Další cestě dominovalo pražící slunce. Nohy mě už nyní sotva nesly, ale stále mě čekal pořádný kus cesty.

Hned za městečkem ale začala pravá výheň. Cesta vedla přes otevřenou krajinu mezi poli až k prudkému lesnímu stoupání. Vysupěl jsem nahoru právě kolem druhé. Byl nejvyšší čas si odpočinout a tak jsem si dopřál pořádnou pauzu na oběd. S prvním kolemjdoucím poutníkem jsem věděl, že je čas jít dál.

Překonal jsem další stoupání a klesání, kde mě zlákala nabídka zmrzliny z místní klášterní restaurace. Dopřál jsem si tři kopečky na zchlazení a pak opět vkročil do největšího odpoledního vedra. Cesta mě vedla přes další a další kopce. Při každém sestupu jsem doufal, že už je poslední, ale v podobném rytmu cesta vedla prakticky až do večera.

I v tomto parnu jsem překvapivě vydržel celý den jít. Na místo určení do města Navarranx a ubytovny l’Alchymist jsem dorazil až kolem půl osmé. Měl jsem právě v nohách 38 kilometrů a bylo to znát.

Velká odměna po dlouhé cestě

Pověst noclehárny však nelhala. U stolu již čekal připravený obří salátový bar s různými zeleninovými dekoracemi. Mohl jsem si dopřát luxus vyprat si oblečení v pračce. Navíc jsem po dlouhé cestě obdržel speciální postel v rohu odděleném od ostatních a tak mi chrápači nerušili noc.

Večeře měla kromě salátu i hlavní chod se spoustou zeleniny a nakonec samozřejmě zákusek. Celý večer jsem se navíc nacházel ve společnosti úžasných lidí. Není proto divu, že jsem šel spát až pozdě večer.

Pozdní večer, pozdní ráno

Ráno jsem proto spal až do sedmé hodiny. Na další pouť jsem tak vyrážel už za svitu slunce. Podle plánu jsem měl procházet mnoha vesnicemi i městem a tak jsem ani nepřikupoval další zátěž jídla.

Prostě jsem šel. V pravé poledne jsem dorazil do cílového města další etapy Aroue. Cesta však přímo přes město nevedla a navíc právě tou dobou zavírá i to málo obchodů, co zde mohlo být. Tak jsem jen doplnil vodu u nejbližšího domu a pokračoval.

Šílený pařák, skrýší poskrovnu

Nechtěl jsem přes odpoledne jít, ale prostě to nevyšlo. Předpověď hlásila bezmála 40C. Jakmile jsem minul město, pokračovala cesta přes statky a vesnice o třech až pěti domech. Můj plán, že ujdu ještě pár kilometrů a zastavím v příštím gitu nevyšel, protože tu prostě žádný nebyl.

Dopřál jsem si alespoň krátkou pauzu na oběd. Jídlo jsem skoro neměl a tak jsem alespoň snědl sušenky a trochu oříšků. Cesta vedla dál po holých kopcích, kde mě slunce pořádně peklo. Dál pak mezi poli a statky. Prakticky celý den tak ani nebylo kam se před žhnoucím sluncem ukrýt. Buď byl na místě prach, nebo kukuřice, nebo farmáři. Ani poutníky jsem tu již žádné nepotkával.

Místo k odpočinku se mi podařilo nalézt až ve čtyři. To už jsem ale opravdu téměř lezl. Překonal jsem branku u kukuřičného pole a ve stínu stromů si dopřál vytouženou siestu. Podařilo se mi spát téměř hodinu. Snědl jsem navíc poslední sušenky a došly mi i ořechy.

Kolem šesté sice slunce stále pěkně peklo, ale už jsem cítil, že se teplota začíná pomalu snižovat.  Cestou jsem ještě doplnil vodu u nevrlého farmáře, kterého jsem asi připravil o dvě minuty sekání suché trávy. Ještě však, že jsem byl neodbytný, přechodem planiny mi voda došla.

Zkratka

Po chvíli jsem na křižovatce spatřil reklamu na poutnickou ubytovnu se zkratkou. Byly popsány obě varianty cesty a tak když jsem si uvědomil, že se mohu vyhnout prudkému stoupání ke kapličce a ještě ušetřit dva kilometry chůze, neváhal jsem.

Ubytovna však už byla zavřená. Bylo přesně sedm hodin a nikde nikdo. Volat jsem nemohl a tak jsem s kručícím břichem musel dál. Cestou jsem naštěstí posbíral oříšky a ostružiny, takže se mi podařilo dostat do žaludku dostatek materiálu, aby alespoň nekručel.

Konec etapy se nacházel v obci Ostabat. Teplota se již příjemně zmírnila a tak jsem večer pokračoval v již příjemných podmínkách. Překonal jsem další pořádný kopce, díky němuž jsem si mohl do sytosti užít nádherného západu slunce nad pyrenejskými pahorky.

Bageta na poslední chvíli a pivo

Kolem deváté jsem již za tmy dorazil do Ostabatu. Noclehárny byly do posledního místa obsazené. V jedné mi však poradili, že obci jsou k dispozici veřejné sprchy a záchody. Vysprchoval jsem se a pak poslední chvíli zastihl poslední otevřenou hospodu. Téměř před zavíračkou jsem požádal o něco k jídlu, načež mi pan majitel trochu překvapeně nabídl, že jediné co může nyní připravit je sendvič.

V hospodě seděli poslední návštěvníci, se kterými jsem ještě pár minut promluvil. Měl jsem za sebou právě 38 kilometrů. Když si vyslechli můj příběh, objednali mi ještě před odchodem pivo. Chvíli jsem tak poseděl s posledním poutníkem v baru, Fabiánem, který jde cestu do Santiága už z Le Puy en Velay.

Spaní před kostelem

Při zavíračce mi hospodský poradil, že je bych mohl zkusit přespat před kostelem. Je tam krytý vchod a lepší místo tu už prý asi nenajdu. Dal jsem proto na jeho radu a přespal před kostelem.

Brzy ráno odcházeli první poutníci, kteří mě vzbudili. Vstal jsem tedy s jejich odchodem, a jelikož jsem neměl co jíst, dopřál jsem si ve stejné hospodě i snídani a vyrazil dál směrem ke španělským hranicím.