Překonal jsem tisíc mil

Překonal hranici jednoho tisíce mil. Výrazně jsem se zdržel v Espeyracu. Překonal jsem cílové město další velké etapy Conque a dopřál si den volna.

Z Espalion jsem pokračoval podél řeky stále po pravé Svatojakubské cestě. Ve Francii je značená jako GR 65 a zcela zmizelo značení svatojakubskou mušlí na modrém podkladě. Mnoho poutníků z poslední noclehárny zvolilo kratší variantu cesty, ale já zvolil tu pravou. Předpověď hlásila déšť a tak jsem se opět jen modlil, aby to přišlo až večer. Přestože to nemám rád, tak jsem si ještě na ubytovně zařídil rezervaci na místě s dobrovolným příspěvkem u města Espeyrac. Vzdálenost pouhých 20 kilometrů. Nebylo mi úplně dobře a tak jsem se celkem loudal.

Cesta pak začala prudce stoupat a další hodinu jsem šel do kopce. Cestou mi doslova padaly na hlavu švestky. Takové dary jsem nemohl odmítnout a snědl jich, co se do mě vešlo. Na vrcholu kopce bylo odpočívadlo vodou, kde jsem si dopřál přestávku. Několik poutníků mě přitom předešlo, a když se objevili davy, byl čas jít dál.

Tisíc pěších mil dodává kuráž

Cesta pak vedla víceméně po rovině. Přestože jsem putoval pomaleji, než obvykle, tak jsem opět všechny předbíhal. Vědomí, že jsem cestou již nahnal takovou kondici, jako snad nikdy dřív, mi dodává kuráž pokračovat dál.

Celkem časně kolem třetí hodiny jsem pak dorazil do cílové destinace městečka Espeyrac. Někdy v těchto dnech jsem tak z Příbrami překonal vzdálenost rovnající se jednomu tisíci mil. Přikládám proto jednu tematickou písničku.

Ubytování na vysokém kopci

Cesta k mému nocležišti byla dobře značená a tak jsem jen následoval směrovky. Bohužel však do kopce. Mělo to být 1,2 kilometru, ale přišlo mi to jako dvojnásobek. Cestou jsem míjel cedule s nápisy: „Vydržte, už jste skoro u nás,“ a pochopil jsem, že mnozí poutníci by mohli cestu vzhůru lehce vzdát.

Poslední úsek byl asi náročnější, než celý dnešní pochod. Na místě jsem pak k mému překvapení zastihl dvě poutnice z předešlého večera. Nějak nemohly pryč. Prý se mi tu bude líbit, protože domácí jsou velmi milí. To nemohu rozporovat. Hned po sundání batohu mé nohy obdržely květinovou lázeň.

Poutnice vyrazili a domácí měli ještě nějakou práci, takže jsem si mohl dopřát vytouženou odpolední siestu. Večer jsem opět potkal známé Němce se super velkými batohy a společně si dopřáli pořádnou večeři o pěti chodech.

Příliš milá společnost

Domácí však nemluvili moc anglicky a tak pokračovala nezbytná výuka francouzštiny. Čilá paní domácí si vyžádala prohlídku fotografií z cesty a každou důkladně prozkoumala. Byl to dlouhý večer a stejně tak dlouhé ráno. Pochopil jsem, proč se děvčata předešlého dne tak výrazně zdržely. Prohlídky fotek a rezervace ubytování na další den se značně protáhly. Podařilo se mi vyprostit se z přízně domácích až po jedenácté hodině. Tedy při nástupu největšího vedra.

V tu dobu právě z Espeyracu vyrážela většina turistů. Nabral jsem tempo a předbíhal celé kopy známých i neznámých. Na batohu jsem sušil ještě mokré vyprané oblečení, přičemž jsem ztratil jednu teplou ponožku. Druhá mi k ničemu není a tak mi nezbývá než doufat, že až do Španělska nebude zima.

Conque znamená konec pro mnoho krátkodobých poutníků

Conque je hraniční město etapy z Le Puy en Velay. Zároveň je to také velmi oblíbené turistické městečko. Rozlohou malé, historicky však velmi významné poutní místo. Nachází se zde klášter s velkou poutní ubytovnou o kapacitě nějakých 100 míst. Hned po příchodu jsem se tak musel prodrat davem turistů. Výhodou je, že většina krátkodobých poutníků zde končí.

Potkal jsem zde spoustu známých poutníků. Jelikož mi stále nebylo úplně dobře, dopřál jsem si zde velkou přestávku. Dvě hodiny jsem odpočíval, přičemž jsem si dopřál i prohlídku katedrály. Odcházel jsem pak z města až kolem půl šesté.

Pohoštění domácí výroby a den volna

Do dnešního cíle, obce Preyssac, mi zbývalo nějakých deset kilometrů. Cesta však hned za městem pokračovala prudkým stoupáním. U kapce Sainte Foy hned pod vrcholem kopce, jsem mohl shlédnout panorama celého městečka i údolí.

Večerních deset kilometrů mi připadalo jako věčnost. I kvůli rannímu zpoždění se mi podařilo do cíle dorazit až kolem osmé večerní. Pan domácí se však zrovna vrátil z pole a tak s pozdním příchodem neměl potíž.

Neuměl však anglicky. Španělsky jen trochu a tak byla komunikace obtížná. Vyzvěděl jsem však základní informace a dostal k večeři zeleninovou polévku a pečené brambory se sýrem a tvarohem. Výborná místní specialita. Vůbec prakticky všechno v domě bylo vlastní výroby nebo z nejbližšího okolí. Dopřál jsem tak domácí chléb, máslo a sýry od souseda, marmelády, zeleninu i víno z vlastních zdrojů.

Ráno přišel předpovídaný déšť.  Naštěstí jsem mohl zůstat ještě další den. Využil jsem ho k odpočinku. I tak se na mě dlouhý pochod z posledních měsíců podepsal. Jsem unavený a potřeboval bych tak týden na rekonvalescenci. Následující den se už počasí zlepšilo a pan domácí byl neoblomný. Prý není žádný hotel, takže jsem musel dál.

Čtěte dál:
Cesta žije
Vybavení: Co s sebou na půlroční pochod