Cesta žije

Prošel téměř skotskou vulkanickou krajinou i při západu slunce. Skauti mi zařídili nocleh ve stodole. Zažil jízdu s opilým hostitelem. Nachlazený jsem dorazil do katolické ubytovny a před spaním zvládnul ještě malé pivo.

Vyrazil jsem ze Saint-Alban-sur-Limagnole. Hned z rána mě potěšil nádherný výhled na kopce. Brzy na to jsem podaroval staršího poutníka s problémem v koleni. Zrovna mu došla arniková mast, jež využíval. Já jsem jednu obdržel od končící poutnice ještě ve Švýcarsku. Jelikož jsem ji prakticky nepoužil tak šla v rámci úspory váhy do dalšího kola.

Kolem poledne jsem na poslední chvíli nakoupil zásoby ve městě Aumont Aubrac. Dohnal jsem poutnici z ubytovny v Le Puy en Velay, přestože měla den náskok. Zároveň jsem u místního kostela potkal skupinu skautů mířících do města Conque.

Odpoledne začalo být velké vedro a tak jsem v lese za městem vyhlásil obědovou pauzu s následnou siestou. Dvě hodny jsem pak odpočíval ve stínu stromů. Ta pravá výheň však přišla odpoledne. Přestože jsem se pekl a při procházení vesnicemi viděl mnoho poutních ubytoven. Bylo však stále brzy na nocleh a také jsem nenašel žádné vhodné místo.

Vulkanická krajina připomíná Skotsko

Od Aumont Aubrac pokračuje Svatojakubská cesta přes vulkanická pohoří v nadmořské výšce přes 1100 metrů. Místní krajina proto nápadně připomíná Skotsko. Všude samý kámen a žádná úrodná půda. Mezi kopci a kameny se pak pasou pouze krávy.

Šel jsem celý den, a když jsem tak kolem šesté míjel ceduli odkazující na komunitní poutnickou ubytovnu, chtěl jsem se tam vydat. Zjistil jsem ale, že je od cesty daleko a tak jsem pokračoval pořád dál. Byl jsem už dost unavený, ale přesto jsem si užíval zapadající slunce a nádherné výhledy na kopce. Pozdě kolem půl deváté jsem dorazil do vesničky Montgross.

Noc ve stodole

Potkal jsem zde opět skupinu skautů z odpoledne. Zakecali jsme se zrovna, když plánovali pokračovat dát a hledat si nocleh na louce. Jeden místní člověk jim prý nabídl k přespání stodolu, ale nějak se jim nelíbila.

Toho jsem však využil já a nechal se seznámit s oním člověkem. Pán mi předvedl stodolu, a přestože to nebyl žádný luxus, měl tam uskladněné staré postele. Sprcha mu bohužel nefungovala a tak jsem se šel umýt v místním obecním pítku. Pod střechou pak v pohodě přenocoval.

Tradice a historie

Časně z rána jsem skauty znovu potkal. Prošel jsem městem Nasbinals, které bylo začátkem další etapy. Když jsem ráno obcí procházel, tak právě startovali snad všichni poutní turisté, jež tu přespali. Abych unikl davům, nabral jsem tempo. Brzy na to cesta opět stoupala skotskou krajinou. Vystoupal jsem při tom až do nadmořských výšek kolem 1300 metrů.

Naštěstí jsem touto prázdnou krajinou bez stromů prošel z rána. S minimální možností úkrytu může být pochod tudy velmi náročný. Kolem desáté jsem si již procházel jednu z památek UNESCO, zbytky kláštera Domerie d’Aubrac ve městě Aubrac. Turistů zde značně přibylo. Proto jsem se pouze zběžně prošel, posvačil a brzy pokračoval. Cesta nadále pokračuje přes vulkanickou krajinu. Prohlédl jsem si zbytky vulkánu Belvezet s ruinou hradu na vrchu a ve stejnojmenné obci pod ním potkal dceru českého imigranta. Mluvila lámanou češtinou, ale dobrou angličtinou. Dozvěděl jsem se, že v Čechách zdědila kus pole, jež kvůli rodinné historii ponechává. Při konverzaci jsem se v domě na chvíli schladil, doplnil vodu a pokračoval.

Zachránil mě zapomenutý kus buchty

Kolem jedné jsem pak sestoupil do vesnice Saint Chély d’Aubrac. Chtěl jsem zde dokoupit jídlo, ale supermarket byl přes poledne zavřený. Napadlo mě zkusit štěstí v místní noclehárně, ale tou dobou už byla plně obsazená. Pokračoval jsem dál, přestože mě už docela bolely nohy a neměl jsem jídlo. Uvědomil jsem si však, že mi ze setkání s přáteli poutníky dva dny nazpět zbyl ještě zapomenutý kus koláče. V duchu jsem tak poděkoval svým dobrodincům a posvačil. Při tom jsem potkal dalšího známého poutníka z předchozích dnů. Potkal jsem ho proto, že se ztratil. Asi osm kilometrů cesty mu trvalo, než si uvědomil, že značení zmizelo.

Svačina mi dodala energii do další cesty. Trasa pokračovala přes pořádné kopce neustále nahoru a dolů až do krásného starobylého městečka Saint Come d’Olt. Místní ubytovna byla opět plně obsazena. Mimo obecní noclehárnu se však nabízely jen samé předražené penziony. Když jsem se v jednom z nich ptal na levnější možnost, paní mi navrhla místo s dobrovolným příspěvkem. Dokonce mi tam i zavolala. Pan domácí však neuměl anglicky a tak než, aby mi vysvětloval cestu, pro mě raději přijel.

Jízda s ožralou

Na smluveném místě jsme se sešli. Vysvětlil mi, že ještě musí v baru zaplatit útratu z předešlého večera a mám chvíli počkat. Po dvaceti minutách jsme nastoupili do auta. Jakmile se rozjel, pochopil jsem, že vše není úplně v pořádku. Jeli jsme velmi pomalu. Můj hostitel cestou málem přejel dvě kolem jdoucí ženy. Kromě úhrady si v baru také pěkně přihnul.

Naštěstí jsme tři kilometry ujeli bez nehody. Na místě jsem pak potkal dva starší francouzské poutníky a poutnický pár z Německa.

Bylo veselo

Náš hostitel pokračoval v pití i vaření. Mezitím jsem se dozvěděl, že němečtí poutníci nesou na zádech neuvěřitelný náklad. Děvče neslo dvacetikilový batoh a chlapík pět a dvacet kilo. Když si vzpomenu, že jsem s patnácti kily, tak se mi podlamují kolena. Neumím si ani představit nést tolik co oni.

Překvapivě jsme si dopřáli výbornou večeři. Hned poté náš hostitel zkasíroval dobrovolné příspěvky a chvíli na to už značně pod vlivem naskočil do auta a odfrčel do hospody.

Mírné nachlazení

Celou noc jsem se hodně potil. Ani ráno mi nebylo dobře. Myslím, že jsem se dlouhými pochody z předchozích dnů dost vyčerpal. Za dva dny jsem urazil zhruba 72 kilometrů. Není pak ani divu, že jsem se při takovém vysílení trochu nachladil. Ráno jsem proto požádal své francouzské spolupoutníky o rezervaci místa v následujícím městě Espalion. Rozhodl jsem se pokračovat v pomalém tempu a čekalo mě tak pouhých zhruba 20 kilometrů.

To jsem ale netušil, že cesta zde vede přes další velké kopce. Vysupěl jsem vzhůru, prošel si další zajímavé sopečné geologické útvary a pak sestoupil do dalšího města. Byl jsem dost unavený a tak jsem se rozhodl vyhledat obchod, dokoupit zásoby a vyhlásit velký odpolední odpočinek.

Kyvadlová doprava na nákup

První paní, jež jsem se ptal na cestu, zrovna nakládala děti do auta. Vysvětlila mi cestu do tři kilometry vzdáleného obchodu. Když jsem však vyrazil, pochvíli u mě přibrzdila, naložila mě a dovezla až do supermarketu. Cestou zpět jsem na parkovišti zastihl Angličana na dovolené, jež mě odvezl zpět. Zkrátka super kyvadlová doprava.

Popošel jsem za město a dopřál si pořádný piknik. Potom jsem vyčerpáním a trávením na dvě hodiny usnul. To mi dodalo trochu síly pokračovat. Překonal jsem další kopec a v pozdním večeru dorazil do městečka Espalion. Místo jsem měl naštěstí rezervované v místní katolické ubytovně. Naštěstí proto, že v celém městě bylo opět veškeré ubytování obsazeno.

Lidé na plný pecky

Dorazil jsem přesně včas. Sotva jsem se vykoupal, podávala se večeře. Před jídlem jsme se pomodlili a zazpívali hymnu Ultreia. Podávalo ratatuille s kuskusem. Při večeři jsem opět potkal známé Němce a seznámil se Jeanem-Sebastianem, který nás poté všechny pozval na pivo. Je to PR manažer v Michellinu a ve volném týdnu běhá. Po svatojakubské pouti tak urazil za šest dní nějakých 300 kilometrů.

Shlédli jsme společně kus nočního představení k historii města. Hrad byl všemožně nasvícen a francouzsky mluvící hlas vysvětloval davu turistů okupujících historický most, co se všechno stalo. I s překladem, ale představení nebylo nic moc a tak jsme se brzy přesunuly do hospody, dopřáli si malé pivo na dobrou noc a hurá zpět do ubikace. V deset totiž zavírají brány a jinudy so dovnitř dostat nedá. Disciplína prostě musí být.

Ráno klasická snídaně, všichni nahodit batohy a hurá dál.