Pochodu zdar

Potkal jsem na cestě rádce a vydal se neoficiální trasou. Vymetl jsem všechny možné festivaly a hodoval s přáteli poutníky.

Další etapa z Le Puy en Velay vede do města Conque. Měří bezmála 200 kilometrů. Cestou je k vidění devět památek UNESCO.

Není nad dobré rady

Pár kilometrů za městem jsem potkal přítele Svatojakubské cesty Davida. Procházel trasu a přitom mi poradil zabočit doprava po žluté a modré značce na příští křižovatce. Je to původní trasa a také podstatně kratší trasa cesty.

Novou oficiální trasu vyznačili teprve nedávno. Dle informací proto, že je tam víc poutních ubytoven a starosta města na druhém kopci jednu z nich vlastní. Ofotil jsem si jeho mapu a pokračoval. Řekl jsem si, že když je to jen kvůli tomu, aby nahnali víc turistů a navíc kratší, měl bych to zkusit. U rozcestí pak stála velká cedule s nápisem: „Hlavně se neodklánějte od oficiální trasy a to ani, když vám to někdo poradí. Mohli byste se totiž ZTRATIT!“

Cedule ve mně vzbudila tolik zvědavosti, že jsem neodolal a bez váhání se vydal po trase doporučené. Byla velmi dobře značená. Z původních značek ji zřejmě přetřeli velmi nedávno. Touto volbou jsem se nejen vyhnul davům, ale ještě ušetřil asi pět kilometrů chůze.

Vyhnul jsem se rizikovému kopci

Dorazil jsem do vesničky s hradem Saint-Privat d’Allier. Je to krásná vesnička s pevností na kopci. Hned na okraji mě zaplavila lavina nabídek ubytování. Podle průvodců je to totiž konec první etapy. Všichni zmožení poutní turisté se tady po prvním dnu chůze ubytovávají. Proto jsem pokračoval.

Hned za městem jsem opět potkal Davida. Jel zpět ze své obchůzky a k mému překvapení si stále pamatoval moje jméno. Opět mi dobře poradil. Na nové trase vedoucí do kopce po kamenité cestě si prý hned první rok pět poutníků zlomilo nohu a musel pro ně vrtulník. Změna proběhla kvůli tomu, že jsou tam další ubytovny. Inu kšeft je kšeft.

Vyhnul jsem se tedy hlavní trase a pokračoval po staré cestě s jiným značením. Ušetřil jsem tak další zbytečné kilometry a navíc se tím vyhnul davům poutníků.

V pohodě jsem dorazil až do vesnice Monistrol. Hned na kraji jsem našel obecní poutní ubytovnu. Bylo sice teprve kolem čtvrté a naštěstí jsem se rozhodl zakotvit a odpočinout si.

Prudké ranní stoupání

Ještěže tak. Hned z rána mě totiž čekal dvou hodinový výstup. Bylo vedro a tak mě potěšilo, že jsem měl výstup z rána. V poledne jsem pak dorazil do obce Saugues, kde právě probíhal keltský festival. Veškeré ubytování proto bylo obsazené. Já však mám štěstí, a když jsem dorazil do obecní poutní ubytovny, čekala na mě právě jedna poslední volná postel. Řekl jsem si, že mi odpočinek nezaškodí a ubytoval se. Byl to tak zatím asi nejkratší den chůze.

K večeru jsem si pak užil festival. Byl hned za rohem a tak jsem ani nemusel chodit ven. Mohl jsem totiž poslouchat přímo z postele. Až do večera jsem tak měl živou hudbu. Festival skončil kolem sedmé. Chvíli na to už ve vesnici nezbyla ani noha.

Chodím velmi rychle

Časně z rána jsem pokračoval. Jsem na cestě již známý a mnoho dalších poutníků o mě slyšelo. Z rána jsem se nemohl rozejít a tak mě po krátké konverzaci předběhl poutník z Rakouska. Začal v Ženevě a vyprávěl mi, jak dobrou kondici při cestě získal.

Pak jsem ale musel předejít dlouhou kolonu pomalých poutních turistů, přičemž jsem nabral rychlost. Rakušana jsem dohnal, a přestože jsem ho chtěl předejít, nějak jsme se zakecali. Vydržel se mnou jít asi hodin. Pak jsem ho utavil. Kolem poledne odpadl tak jsem dál pokračoval sám.

Piknik s přáteli

Kolem poledne jsem dostal hlad a udělal si přestávku u kaple. Měl jsem jen velmi málo jídla a tak byl můj oběd velmi skromný. Větší překvapení mě však čekalo vzápětí. K vedlejšímu stolu se začala na piknik scházet početná skupinka přátel. Jelikož jsem seděl hned vedle, zvědavě se tázali, odkud a kam jdu. Když jsem vypověděl svůj příběh, pozvali mě ke stolu a celé odpoledne jsem pak strávil v příjemné společnosti a s plným stolem. Nakonec jsem na cestu dostal ještě bohatou výslužku. Na závěr mi ještě poradili kde levné přespat v dalším městě.

Bezplatný nocleh

Dorazil jsem do Saint Alban sur Limagnole. Tam jsem jako zázrakem potkal jednoho ze známých dobrodinců z oběda. Dovedl mě na doporučené místo k noclehu a předal do péče Bernadette. Bernadette je sama poutnice a v průběhu několika let došla skoro až na konec Svatojakubské cesty. Zbývá jí na příští rok pouze poslední dva týdny do Santiaga. Měla zrovna na návštěvě další známé, jež dřív přišli také jako poutníci, ale nyní už přijeli jako přátelé.

Ve vesnici se zrovna konal další kulturní festival a tak jsem se s nimi vydal do centra dění. Festival běžel už od rána a tak jsem stihl shlédnout pouze folklórní soubor z Moldavska. Večer jsem se pak zúčastnil večeře o čtyřech chodech a nedlouho poté odpadl.

Ráno jsme společně posnídali a jelikož chápala mou dlouhou cestu, tak ode mě nechtěla ani žádné peníze. To jsem samozřejmě velmi ocenil. Poděkoval jsem, rozloučil se a pokračoval dál.