Mont Blanc se mi skryl. Od Poláka jsem dostal pivo. Ženevou jsem prolétl polohladový a přespal na poli těsně před francouzskou hranicí.
Z Ecublens jsem co nejrychleji mířil k francouzské hranici. V cestě jsem však měl ještě poslední město Ženevu. Svatojakubská cesta vede poutníky po břehu Ženevského jezera s výhledem na italské Alpy. Hranice s Francií i Itálií leží někde uprostřed jezera a už z Lausanne je vzdálená pouhých několik kilometrů.
Procházel jsem po břehu jezera malebnými přístavními vesničkami. Byl jsem však již tak unavený dlouhým a spěšným pochodem, že jsem pokračoval spíš z povinnosti. Zajímavé je obvykle první nebo i druhé městečko. Desáté malebné vesničce už člověk nevěnuje pozornost a zaujmou ho jen výrazné prvky.
Na břehu jezera se vyjímá vesnička Saint-Prex s dochovanou městskou branou. Celé centrum s malými domky se těsná mezi branou a jezerem na velmi malém prostoru. Zkrátka jako pravé pirátské městečko. To byl za celý den jediný bod, jenž mě zaujal natolik, abych odbočil z cesty a v klidu si ho prošel.
Pivní dar
Cesta od břehu postupně vzdálila. Zanedlouho jsem se zakecal s chlapíkem, který jel kolem na kole již potřetí. Zjistil jsem, že je z Polska a na návštěvě u dcery. Má cesta ho velmi nadchla a několikrát mi přál mnoho zdaru. Rozloučili jsme se a já si únavou opodál sedl na lavičku. Netrvalo dlouho, než jel kolem znova. Tentokrát mi přivezl pivo s tvrzením, že Češi mají přece pivo moc rádi, tak ať mi cesta lépe ubíhá. To jsem samozřejmě nemohl odmítnout, ale po vypití svého daru jsem asi na hodinu úplně odpadl. Když jsem vstal a pokračoval, potkal jsem dárce piva ještě asi dvakrát. Dostal jsem za úkol se za něj pomodlit v Santiagu.
Zakrytý výhled na Mont Blanc
Z druhé strany jezera leží na hranici Francie a Itálie nejvyšší hora Evropy Mont Blanc. Bohužel jsem ji neviděl. I v krásném počasí ji totiž zakrývaly mraky. Ze všech pohledů na horu je ten švýcarský údajně nejkrásnější. O to víc zamrzí, že jsem ho neviděl.
K večeru jsem se blížil k poutnické ubytovně ve městě Gland. Celou cestu jsem přemýšlel, jak to udělat, abych ani za dnešní noc nemusel platit a ušetřil tak poslední peníze. Bylo mi totiž jasné, že přeběhnout Ženevu na jeden zátah nebude žádná legrace a ani není úplně jisté, zda se mi to podaří. Situace se ale sama vyřešila. Těsně před městem, když už jsem si mezi vinicemi vyhlížel místo k noclehu, jsem narazil na Stephana. Čekal tu na přítelkyni.
Prý tudy minulý rok viděl procházet mě podobného poutníka. Chtěl mu nabídnout nocleh, ale neudělal to. Tak si to vynahradil letos. Nakonec jsem tedy získal nocleh s koupenou, v teple a pod střechou.
Průchod Ženevou
Brzy ráno kolem sedmé jsme společně vyrazili dál. On na nádraží a do práce a já do Ženevy. Cesta mě brzy zavedla od pobřeží mezi vinice. V prvním městě jsem nakoupil nezbytné minimum jídla, abych zvládnul projít Ženevou. Svatojakubská cesta mě vedla krásnými vinařskými městečky francouzského střihu.
V pozdním odpoledni jsem se již blížil svému cíli. Když jsem míjel ceduli oznamující začátek města, srdce mi poskočilo radostí. Nohy však byly již téměř bezvládné.
Prošel jsem cestou místní školu diplomacie a mezinárodních vztahů, dál botanicko-zoologickou zahradu, kde jsem pozoroval kolem volně chodící pávy a další zvířectvo. Brzy na to jsem minul budovu Světové obchodní organizace a po chvíli konečně stanul v centru města Ženevy.
Je to taková větší obydlená nudle podél okraje jezera. Jídlo mi došlo pěkný kus před městem a už nějakou dobu mi opět kručelo v žaludku. Doufal jsem však, že příští nákup bude už v levnější Francii.
Večeře před katedrálou a nocleh v poli
Nakonec jsem však byl rád, že jsem stihnul pár minut před zavíračkou poslední obchod v Ženevě. Koupil jsem opět jen minimum jídla nezbytného k přežití a brzy na to doputoval ke katedrále Saint Pierre. Byla zavřená a tak jsem na přilehlém nádvoří povečeřel. Při mém odchodu již odbíjela půl osmá a měl jsem toho dost. Řekl jsem si, že prostě půjdu, dokud mě nohy ponesou.
Restaurace podél cesty byly plné a průchod poutníka vzbuzoval pozdvižení. Posedávající lidé mi na cestu přáli hodně štěstí. Alespoň potud jsem rozuměl. Město postupně řídlo. Vydržel jsem jít ještě dalších zhruba dvě hodiny. Na okraji Ženevy bylo k mému překvapení opět mnoho farem, a tak jsem si nakonec ještě ve Švýcarsku ustlal na poli. Hranici jsem však měl již téměř na dohled.
Čtěte dál:
Ztracení v Lausanne a technické komplikace
Vybavení: Co s sebou na půlroční pochod
You must be logged in to post a comment.