Užil jsem si podél Svatojakubské cesty v Německu krásný výhled na Alpy. Našel nocleh u dobrovolníků integrujících uprchlíky a strávil s nimi večer v centru pro mladé. Shlédl několik fotbalových utkání a po neplánovaném šlofíku v kostele jsem našel další suprový nocleh.
Prošel jsem lázeňským městečkem Bad Gronenbach, ale překvapení čekalo až za ním. Popis cesty nelhal a část Svatojakubské cesty až k Bodamskému jezeru je opravdu nejkrásnější část německé Svatojakubské cesty (čtěte více zde). Hned za městem se totiž rozprostřel nádherný výhled na Alpy a člověk pokračuje dál s vědomím, že nedaleko je již další meta – Švýcarsko.
Večer kolem osmé jsem dorazil do městečka Wiggensbach. Ubytování v rozumné ceně nebylo a tak jsem zamířil k prvním lidem, jež mi připadali místní. Navrhli mi penzion za městem, a jelikož jsem měl v nohách už 40 kilometrů, navrhli mi i odvoz. Penzion byl však plný a tak paní vymyslela záložní plán zeptat se známých cestou.
Večer v uprchlickém centru
Známí byli při našem příjezdu zrovna na odchodu, ale narychlo mě přijali a já je následoval do centra pro mladé sledovat mistrovství světa ve fotbale. Centrum bylo určené zejména pro místní imigranty, jichž sem byla přidělena zhruba padesátka. Před začátkem fotbalu jsem se tedy seznámil s několika Afgánci, Syřany a Eritrejci, se kterými jsme před začátkem skutečného fotbalu hráli ten stolní. Nutno dodat, že jsme s mým Afgánským spoluhráčem ostatní týmy opakovaně porazili.
Celý večer se v centru střídali místní dobrovolníci, mladí i staří, ženy i muži a čile zapojovali skupinku nově příchozích do společenského dění. Ráno škola, učení místním zvyklostem a jazyku a večer volná zábava v centru s mnohými možnostmi vyžití. Nevím, jak jinde, ale zde očividně integrační proces uprchlíků celkem funguje.
Utkání skončilo celkem pozdě a tak jsem se opět mnoho nevyspal a ani na psaní čas nezbyl. Ráno jsem si prohlédl keramickou dílnu svých hostitelů a jejich exhibiční zahradu plnou keramiky. Rozloučil se a vyrazil na dál.
Šlofík v kostele a náhodné ubytování
Několik dní jsem se pořádně nevyspal a tak jsem byl cestou už dost unavený. Navíc celý den celkem zprudka pražilo slunce. Když jsem proto odpoledne dorazil do městečka Weitnau, orazítkoval si v kostele Credencial a na chvíli se posadil, tak jsem v tu chvíli vyčerpáním odpadl. Vzbudila mě asi po 40 minutách až procházející jeptiška.
Před kostelem mi navíc došla voda a tak jsem rozespalý znal sůvj první úkol. První člověk, na kterého jsem narazil, byl Ralf. Kromě vody jsem dostal i pivo a dokonce mi poradil, kam se mám jít zeptat na nocleh. Zrovna končil s prací a tak mě doprovodil. Místo však bylo obsazené a tak Ralf zavolal ženě a po jejím souhlasu mě ubytoval u sebe. Domácí s výborným britským přízvukem mi hned po příchodu vrazil do ruky další pivo a nabídl mi připojit se k nim na večerní utkání ve fotbale.
Večer se k nám připojila i Rafova žena a společně jsme v místní hospůdce propili utkání. Moji hostitelé za mě nakonec i uhradili útratu. Není nad to potkávat skvělé lidi. Po snídani jsem se rozloučil, poděkoval a vyrazil dál.
—————————–
Aktualizováno v roce 2020: S odstupem času se nyní můžete rovnou podívat na výsledek Svatojakubské poutní cesty aneb jak, kudy a po které trase jsem dorazil do Santiaga de Compostela (čtěte více zde). Co jsem s sebou nesl za vybavení (čtěte více zde) a případně se můžete podívat na video záznam besedy z této životní pěší pouti (čtěte více zde).
