Svérázný život ve španělské horské vesnici La Palmera

Ochutnal jsem migas. Vymetl všechny bary v obci a seznámil se s důchodci. Ujal se mě místní El Talento. Prošel jsem hory a naučil se hledat chřest a bylinky. Poznávám neotřelou místní mentalitu. Housesitting skončil, co dál?

Po příjezdu do La Palmery na hlídání domu, jsem druhý den absolvoval prohlídku místa a hostinu z místní speciality zvané Migas. Nad otevřeným ohněm se v pánvičce nejprve smíchal olivový olej s vodou. Do směsi následně přibyla mouka, a nakonec vzniknul jakýsi kuskus. K tomu se podávala polévka alá co dům dal a kus klobásy.

Na další den jsem byl seznámen s povinnostmi při správě rostlinek a slepic a vyrazil na velký nákup do nejbližšího, asi 15 km vzdáleného města Albox.

Výprava po barech v Albánchez

Poslední společný den jsme měli výpravu na trh v přilehlé vesnici Albánchez, ke které La Palmera patří. Se svým průvodcem jsem vymetl všechny bary v obci. Přesně tři, což je na tak malou vesnici o několika stovkách obyvatel dost. Zvláště, když možnosti stravování a zejména popíjení ještě doplňuje hotel a dva špatně zásobené obchody.

Přitom jsem se seznámil s několika místními důchodci. Jedním, který se mě snažil ohromit praktickými znalostmi němčiny, přestože jsem oponoval, že nejsem Němec a německy neumím. S druhým jsme zase zpívali operní árie a Beatles. Ze začátku jsem se divil, že všechny písně, které pán začal zněli nějak divně. Až po chvíli jsem pochopil, že k nim nezná slova. U některých známějších jsem alespoň já znal nápěv, ale ani tak z toho žádný zázrak nebyl. Trochu jsem se ale rozmluvil španělsky, protože zde opravdu nebylo co víc zkazit.

V posledním baru jsme natrefili na skupinku sousedů-důchodů z Anglie, kteří se sem na zimu stěhují v hojných počtech. Jak jsem později v jiné situaci vyzvěděl, tak si člověk může být jist, že každý dům s bazénem patří právě Angličanům, protože místní by takto neplýtvali vodou. Nemluvě o tom, že si takový luxus místní nemohou dovolit. Angličané mě informovali, že můj hostitel Eduardo je super člověk a každou chvíli jim něco přinese. Jednou jim prý přinesl i staženého králíka. Při odchodu za nás zaplatili útratu.

K večeru s velkým stresem a shonem majitelé domu odjeli, a já měl klid. Okamžitě jsem se vypravil na vycházku, abych si od nich odpočinul, protože několik dní s nimi bylo jaksi příliš intenzivních. Došel jsem až na kopec na protější straně údolí, kterému tu říkají Castillo. První úspěch v místním prostředí pro mě bylo nalezení divoce rostoucího rozmarýnu.

Výpravy po okolních horách

Jako první počin při správě domu jsem zalil všechny rostliny, abych se s nimi synchronizoval. Nakrmil slepice a vítězně si odnesl tři vejce. V prvním týdnu jsem prošel většinu okolních hor a seznámil se s okolím. Jakmile se člověk vzdálil od údolí s mnoha malinkými vesničkami, tak dál už nebylo nic. Sem tam olivovníky nebo mandloně. Jinak nic než kopce, vyprahlá půda, vítr a sem tam chcíplá ovce nebo koza. Asi nejčastějšími a možná také jedinými návštěvníky místních hor jsou totiž pastevci se svými stády.

I tady umí být chladno

První týden byla zima. Na několik dní dokonce teploty klesly k deseti stupňům. Přes den nevylezly víc, než na třináct a bylo zataženo a větrno. V noci teploty klesaly i k sedmi stupňům, což v místních podmínkách, kde jsou domy stavěny tak, aby se v nich teplo zásadně nedrželo, bylo dost nepříjemné. Nejprve jsem topil v krbu, ale výsledek nic moc za enormní spotřeby dřeva.

Pak jsem se rozhodl vyzkoušet podivná kamínka v prvním poschodí. Na jejich použití jsem potřeboval sérii zahnutých armatur, jimiž se otvíralo víko a několik starých klik, jimiž se na víku ucpávaly díry, aby nekouřily dovnitř. Jako záklopku k regulaci vzduchu jsem použil starou pánvičku, abych alespoň trochu zpomalil hoření. Fungovalo to a alespoň večer jsem se zahřál. Místní tu překvapivě nemají prakticky žádné oblečení na zbyt, a tak jsem si musel vystačit se svým málem.

Výprava za chřestem

Jednoho dne mi soused Daniel přinesl trs chřestu a oznámil mi, že s ním zítra půjdu na chřest. Měl jsem sice počáteční odpor kvůli dřívější práci na chřestové farmě, ale nakonec jsem souhlasil. Při svých toulkách jsem totiž žádný nenašel, a tak mě zajímalo, kde se skrývá.

Daniel mě překvapil hned z rána a podstatně dřív než jsme se původně domluvili. Pochopil jsem, že se nemohl dočkat. Očekával jsem ale maximálně hodinový výlet, a tak jsem se ani pořádně nenapil. To byla velká chyba, jelikož výlet trval asi půl dne.

Brzy jsem ale pochopil, že nejlépe je totiž skryté to, co je nejvíc na očích. Při procházkách mě nejvíc lezlo na nervy otravné pichlavé křoví v každém zákoutí. O to víc jsem čuměl, když jsem zjistil, že právě pod každým křovím roste hluboko v trnech chřest. A nejenže roste, ale co víc, divoký a přerostlý chřest je právě tím křovím.

Rostliny byly rozeseté po celém údolí, ale k získání chřestu bylo třeba vynaložit velkého úsilí. Trnitá křoviska totiž skrývaly tak jeden či dva výhonky, navíc v rozdílné kvalitě. V průběhu dne jsem se také seznámil s použitelnými bylinkami a objevil jednu s lehce mátovým aroma vhodnou na čaj. Při půl denním výletu byl mým jediným zdrojem tekutin právě vodou nasáklý chřest, takže když jsem si přinesl asi dvě kila domů, už jsem ho nemohl ani cítit.

Všechno zůstává jaksi nedotažené

Vypozoroval jsem, že místní mají tendenci věci tak nějak nedotahovat. Eduardo přestavěl svůj dům sám, za což má samozřejmě moje uznání, ale některé vychytávky jsem zkrátka nepochopil. Ve zdech kolem oken jsou díry. Někdy takové, že se člověk diví, že okna nevypadnou. Kolem dveří, nebo spíš shluku prken ve vchodu, se pomalu protáhne kočka.

Elektroinstalace je prapodivná. Ze zdí trčí pospojované dráty, vypínače ovládají jiné věci, než by člověk čekal. Je to sice starý dům, ale zkrátka podivně zrenovovaný. Asi práce vede cestou nejmenšího odporu. Vždyť opravdová zima tu není a když v létě dům ventiluje, jen dobře.

Už vím jak na… všechno

V absenci Eduarda se mě ujal právě soused Daniel. Vysvětlil mi, jak na ženy, práci přes internet či všechny ty darebáky kolem. Pravidelně kontroloval, zda správně pečuji o svěřené rostliny a slepice. Občas mě s vážným výrazem děsil, že tu a tam něco usychá. Zjistil jsem, že tomu tak není, ale nejpodivnější bylo, že on tomu nejspíš opravdu věřil.

Cestou na kontrolu „schnoucí“ zahrádky opravil motyčku, přičemž připevnil násadu tak, že evidentně nemohla držet ani s novým šroubem. Oponoval jsem, že pokud motyka nemá očko, kterým by ji šroub připevnil na topůrko, a že to nebude držet. Daniel však zatloukl šroub do násady a ohnul ho, aniž by tím motyčku k násadě jakkoliv připevnil. Odpor však byl marný. Při prvním hrábnutí do hlíny ale násada nečekaně vypadla.

Daniel však ani na moment nezapochyboval, i když byl nástroj na dva kusy. Místo toho rozhodl zaplavit záhony jako rýžová pole z nějaké tlusté trubky. Toho jsem se však odmítl zúčastnit. Jednak to nebylo třeba a jednak jsem raději nechtěl vidět, co to způsobí. Vysvětlil mi alespoň, že musím zalít stromek, který tam jistojistě usychá. Slíbil jsem tedy alespoň, že stromku naleju velkou láhev vody, aby neuschnul a abych já mohl odejít. Pochopil jsem, že má svůj důvod proč mu místní přezdívají El Talento.

Blonďatý rovná se bohatý?

Byl jsem pozván na místní fiestu neboli vesnickou zábavu. Daniel mi oznámil, že si dám několik piv a vín a můžu ho pak svézt taxíkem zpátky. Původně mi výprava na fiestu přišla jako dobrý nápad, ale jelikož byla neděle, musel bych pěkný kus dojít pěšky a zřejmě tam nepotkal žádné mladší lidi, tak jsem nešel. K večeru se přiopilý soused vrátil, a přestože jsem mu moc nerozuměl, pochopil jsem, že je rozčarovaný, protože jsem ho nepřivezl taxíkem, jak jsem slíbil. Zdá se mi tak, že někteří místní mají přes veškerou otevřenost vůči cizincům někdy trochu povrchní snahu si trochu přilepšit.

Housesitting skončil, co dál?

Dostal jsem možnost zůstat a pomáhat kolem domu za stravu a ubytování. Současně s návratem domácích přijeli další dva mladší pomocníci z Barcelony. Mohu tak cvičit španělštinu s vrstevníky, kteří navíc mluví i anglicky. Mezitím jsem se začal poohlížet po práci na Gibraltaru a poslal první životopisy. Uvidíme, jak se situace vyvine. Zatím zůstávám na známém místě a učím se tu žít.