Stopovací odysea

Hugo a Sofia, Peniche
Hugo a Sofia

Prvním stopem přes půl země. Milí lidé mě nakrmili, ošatili, ubytovali a přivedli zpět do společnosti. Přespal na hasičské stanici a s francouzskou cestovatelkou procestoval jihozápadní pobřeží Portugalska. Před svátky jsem dorazil do Fantastického Fara.

Pouť jsem skončil ale cesta pokračuje dál. Kontaktoval jsem kamarádku, s níž jsem se cestou seznámil. Bydlí na jihu Portugalska ve Faro. Nabídla mi možnost nějakou dobu u ní pobýt, abych si od pochodu odpočinul. Zvolil jsem proto směr na Faro. S poutí jsem definitivně rozloučil několika posledními pěšími kilometry. Nedaleko od Svatojakubské cesty jsem se napojil na hlavní, mimodálniční silnici na jih.

Našel jsem si krásnou táhlou rovinku před zatáčkou uprostřed dlouhého městečka. Výhodou takového místa byla dobrá viditelnost a pomalá a celkem frekventovaná doprava. První úspěch sice chvíli trval, ale na to dobré se prostě vyplatí počkat.

První autostop na jedničku s hvězdičkou

Surfařský ráj, Peniche, Portugalsko
Rybářská vesnička u Peniche

Zastavili mi Hugo a Sofie, kteří si právě zakoupili pětadvacet let starý armádní džíp portugalské výroby. Mířili z Porta domů ke 280 kilometrů vzdálenému městečku Peniche, téměř u Lisabonu. První příhoda se však stala hned zpočátku. Jakmile jsme nastoupili, vůz nenastartoval kvůli prázdné baterii. Naštěstí byl přes cestu autobazar, kde měli přenosnou startovací baterii. Vůz naskočil, ale po chvíli jízdy jsme museli zastavit kvůli docházejícímu palivu. Po mírném roztlačení vůz opět naskočil a odysea pokračovala.

Plánoval jsem se původně dostat do historické Cohimbry, ale možnost překonat na jeden zátah prakticky celý střed země mě utvrdila v chuti jet s nimi dál. Navíc mi sdělili, že vlastní hostel nedaleko od pláže, který je momentálně mimo sezónu prakticky prázdný a nabídli mi možnost u nich přenocovat. Bylo rozhodnuto, Cohimbra musí počkat na příště.

Pečené selátko

Bylo už pozdější odpoledne a přišel hlad. Jelikož jsem pokračoval s nimi, nabídli mi zastávku na oběd, přičemž se rozhodli mě seznámit s místní tradiční pochoutkou: pečeným selátkem. Projížděli jsme zrovna krajem vyhlášeným právě pečenými selátky, a tak podle TripAdvisoru vyhledali nejlépe hodnocenou restauraci, u které jsme pak zastavili.

Oběd se skládal ze šestidruhového předkrmu, pečeného selátka se speciální ostrou omáčkou a žloutkového mandlového desertu. Vše naprosto výborné chuti. Po dlouhé době celkem omezeného stravování jsem ani nevěděl, jak si takovou explozi chutí vychutnat a spíš jsem prostě jedl, co zrovna stálo na stole.

Villa hostel

Vynášení panny Marie v Portugalsku v Atouguia da Baleia
Vynášení panny Marie 2

Poté zpět na cestu. Auto tentokrát stálo z kopce, takže pokračování jízdy nestálo nic v cestě. S brzkým večerem jsme dorazili do cílové obce Autouguia da Baleia. Vesnička, kde se nachází jejich hostel leží jen pár kilometrů od vyhlášeného surfařského ráje Peniche.

Je to údajně nejlepší evropská surfařská destinace. Surfaři jsou ostatně také nejčastější návštěvníky Villa hostelu, ve kterém mě ubytovali. Jelikož byl hostel touto dobou prázdný, obdržel jsem jeden z pokojů sám pro sebe. Po hodně dlouhé době jsem tak měl vlastní soukromí. Nemusel jsem poslouchat ničí chrápání, ani si kvůli hluku strkat špunty do uší. Večer mi ještě přivezli polévku, abych náhodou netrpěl hladem a jelikož sami bydleli ve vedlejší vesnici, zůstal jsem na hostelu sám. Využil jsem toho k pořádné koupeli ve vaně, což je zařízení, jež jsem taky hodně dlouho neviděl.

Penicche, Portugalsko, surfování,
Celé pobřeží u Sao Bernardino

Ráno jsem po noci v pořádné posteli, bez svazujícího spacáku, byl natolik zpohodlnělý, že jsem si v nejbližší době nedokázal představit další cestování. Naštěstí byli tak dobrosrdeční, že mi umožnili zůstat déle. Jelikož jsem neměl prakticky žádné oblečení, odvezl mě Hugo do červeného kříže, kde mi pořídil svetr, skvěle padnoucí džíny a bundu. Hugo mi navíc věnoval své staré, ale slušivé boty a od Sofiina bratra jsem pak obdržel ještě stylový svetr a pásek.

Zkrátka mě uvedli zpět do civilizace. Několikrát jsem s nimi navštívil také rodinný oběd, když maminka Sofie uvařila výborné místní delikatesy. Jídla s rybami, olivovým olejem, sladkými brambory, domácím chlebem a spoustou vína, mě také značně potěšily. Jen ten pocit být zase v normální lidské společnosti mi dělal docela dobře.

Pobřeží Portugalska u obce Sao Bernardino
Pobřeží u Sano Bernardino

Nakonec jsem zde strávil bezmála deset dní objevováním okolí a místních zvyků, zařizováním zanedbané administrativy a odpočinkem. Přišel však čas pokračovat dál. Když jsem tak oznámil svůj záměr hostitelům, sdělili mi Hugo, že ho to mrzí, protože se mysleli, že s nimi zůstanu přes celou zimu. Taková laskavost mě trochu znejistěla z mém záměru pokračovat, ale jakmile jsem se jednou rozhodl, byl prostě čas jít dál. Čekala nás ještě poslední společná návštěva kaváry, načež jsme se rozloučili a mě Hugo dovezl na nedaleké místo vhodné ke stopování.

Odysea úspěšně pokračovala

Tržiště obložené kachlemi v Portugalském Vila Franca de Xira
Kachličkované tržiště ve Vila Franca de Xira

Zvolil jsem cestou na jih mezizastávku ve Vila Franca de Xira. Podle poutního průvodce tudy prochází stezka z Lisabonu a místní dobrovolní hasiči nechávají poutníky přespat na stanici. Bylo to také místo, kudy jsem mohl minout Lisabon a zůstat přitom na hlavním tahu mimo dálnici.

Celkem snadno jsem čtyřmi stopy na večer dorazil až ke stanici. Sice jsem neputoval a velitel mi přes mé padnoucí oblečení nechtěl moc věřit, ale doklad o vykonání poutě ho nakonec přesvědčil. Umožnil mi díky tomu přenocovat na stanici. Kvůli neskutečně chrápajícímu spolubydlícímu jsem se však moc nevyspal. Brzy ráno jsem se tak sbalil, podaroval stanici a vyrazil na průzkum města.

Odpoledne jsem překročil most, jež odděloval hornatou oblast na pravém břehu od absolutní roviny na břehu levém. Byl to velmi kontrastní pohled na hornatou a rovinatou krajinu přetnutou řekou. Přes několik dalších zastávek jsem dostopoval až pod úroveň Lisabonu a tady jsem se na nějakou dobu zaseknul.

Další stop na jedničku, tentokrát bez hvězdičky

Cestování v karavanu s Merylin z Francie
Merylin

V podvečer mi však zastavila francouzska Merylin. Mířila ve svém mobilním domově na jih a strávit tam zimu. Dozvěděl jsem se, že nedávno odešla do důchodu, koupila si karavan a od té doby cestuje. Plánuje ale cestou na jih projet západní pobřeží provincie Algarve a jestli prý nespěchám, můžu jet s ní až na jih. Nabídla mi, že má k dispozici dokonce dva stany, pro případ návštěvy známých, které mohu použít. Další velký kus cesty se mi tak alegantně vyřešil sám. Dokonce jsem si i zařídil s obytným Citroenem Jumper. Merylin, mi jako správná babička vařila, a tak jsem při tomto kempování měl k dispozici i pravidelnou teplou stravu.

Jedinou nevýhodou snad bylo to, že Merylin zřejmě už delší dobu cestovala sama, a tak nějak nemohla přestat tlachat. To bylo první dva dny ještě snesitelné, třetí den už mi lezla na nervy a čtvrtý den už jsem myslel, že snad raději vyskočím z okna, než abych s ní pokračoval dál. Naštěstí jsme už dorazili na jih tak jsme dopoledne absolvovali ještě poslední kus společné cesty, po němž mě vysadila na dobrém stopovacím místo za městem Lagos. Odtud mi už zbývalo pouhých 60 kilometrů do aktuálního cíle ve městě Faro.

Tuto vzdálenost se mi však podařilo překonat již za nějaké čtyři hodiny a v podvečer jsem tak dorazil na cílovou adresu. U kamarádky mě pak přivítal její syn Rafael a nedlouho nato i kamarádka Eunice, příjmením Fantasía. Zde jsem na nějakou chvíli zůstal.

Více obrázků z cesty:

Portugalské Pobřeží cestou do Fara
Pobřeží 3
Portugalské pobřeží u Algarve
Pobřeží 2
Západní pobřeží portugalského Algarve
Pobřeží 1
Nocleh u větrného mlýna v Algarve v Portugalsku
Nocleh u větrného mlýna
Opuštěná restaurace na západní pobřeží portugalského regionu Algarve
Opuštěná restaurace
V půlce prosince v Portugalsku
Půlka prosince
Portugalsko si sněhu moc neužije, ale parodují ho tu pěkně.
Santa a falešný sníh

kriz-na-pobrezi-peniche