Pouť končí, cesta pokračuje

Porto

Dorazil jsem do katedrály a přemýšlel. Shlédl nádherné portské panorama. Popil s přáteli poutníky. Popošel za město a obdržel poslední poutní večeři. Cesta pokračuje stopem.

Katedrála na camino Prtugues v Portu
Katedrála v Portu

Z noclehárny na předměstí Porta jsem vykročil směrem tam, kde jsem se předešlého večera oddělil od značené cesty. Podařilo se mi ve spleti ulic trefit správný směr a vrátit se zpět na značenou Svatojakubskou cestu.

Do centra Porta to byl ještě pěkný kus cesty. Pochod mi zabral dobré dvě hodiny chůze. Pak jsem minul první náměstí, první velký kostel a pokračoval podél nich dál. Předpokládal jsem, že noclehárna bude někde podél trasy, a tak jsem pokračoval spletitýma ulička až jsem došel k samotné katedrále.

Porto = nádherné výhledy

Výhled na celé město z pod katedrály je opravdu dech beroucí. Člověk shlíží na řeku, turistické lodě se falešnými sudy portského vína i celé staré centrum města. Po chvíli rozjímání jsem vstoupil do katedrály, abych rozloučil se svou poutí.

Poděkování za díky

Katedrála v Portu. Camino Portugues
Výhled pod katedrálou

I přes záblesk z předešlého dne, že je čas skončit, jsem byl stále trochu na rozpacích. Na poutní život jsem si zvykl a po takové době chození jsem už ani nevěděl, jak se vrátit do normálního, lidského světa. Přivykl jsem si časové flexibilitě, sdílení, vstřícnému zacházení, přátelským konverzacím s neznámými lidmi i tomu, že všechno je možné. Lidé, které jsem cestou potkal, mi pomáhali a inspirovali mě. Mé velké díky proto patří všem, kteří umožnili, že jsem došel až takhle daleko.

Nevědomky jsem přitom inspiroval i já lidi kolem sebe. V paměti mi utkvěla paní, která mi nadšeně děkovala, že jsem jí ukázal, že pouť do Compostely lze jít odkudkoliv, třeba i z Prahy. Dosud to netušila a oznámila mi, že miluje Prahu a velmi se tam chce podívat. Proto příští rok začne svou pouť v Praze a po etapách půjde do Santiága. Podobných reakcí jsem však zaznamenal celou řadu.

Asi nejvděčněji ze všech však budu vzpomínat na lidi, kteří mi téměř i se slzami v očích děkovali, že mi mohli cestou nějak pomoci. Ano, čtete správně. Setkal jsem se s vděčností za to, že prostě jsem tím, kým jsem a dělám to co dělám. Bylo to zřejmě proto, že jsem realizoval něco, co se jim zatím v životě uskutečnit nepodařilo.

Nešlo přitom vůbec o tuto cestu, ale o svobodu vypravit se za tím, o čem člověk sní. Nesouhlasím s konstatováním, že sny se nemají plnit, jinak to nejsou pravé sny. Podle mě jsou sny právě tou správnou inspirací, která má lidi nasměrovat tam, kde mají být. Tam, kde je čeká štěstí a tam, kde je štěstí nemine.

Na snech tak člověk šetřit nesmí. Je v konečném důsledku úplně jedno kolik ten který sen stojí. Nejspíš to pokaždé budou všechny prachy, které člověk má. Někdy snad i víc. Mám ale mám za to, že to za splněný sen stojí. Sám jsem vyrážel s rozpočtem 15 eur na den. Postupně jsem vysosal nejen tento rozpočet, ale i rezervy. Pak jsem stáhnul i zálohy, až mi nakonec došli všechny dostupné prostředky. Ani tak jsem ale neumřel. Tam kde je to potřeba nejvíc, je totiž pokaždé někdo, kdo vám pomůže.

Potkal jsem lidi, kteří vyšli na pouť s rozpočtem 4 eura na den. Potkal jsem jiné, kteří měli jedno euro na den. Potkal jsem i takové, kteří si z domova nenesli vůbec nic a přesto šli za svým snem. Jediné, s čím se člověk patrně musí rozloučit je jeho staré já. Naučit se nově brát příležitosti tak, jak přicházejí. Nevybírat si a neohrnovat nos. Nestydět se požádat o pomoc, přijímat ji a naopak pomáhat, když může. Zkrátka být ve správný čas na správném místě. A kdo ví, jaká odměna na vás po splnění toho snu čeká…

Závěrečná párty na rohu ulice

Camino de Santiágo, pávy v Portu
Pávy v Portu

Cestou z katedrály jsem v turistických informacích vyzjistil, kam se mám vydat na nocleh. Překvapivě jsem pak došel zpátky podél cesty, kudy jsem šel předtím. Cestou jsem se zatoulal do zahrad s výhledem na město a paví námluvy. Ty pávice, ale na natřásající se pávy nijak zvlášť nereagovaly, načež po příchodu davu turistů odešly úplně.

Noclehárna se nacházela v kněžském semináři. Pod moderní budovou stojí v údolí původní zahradnický domek vyhrazený poutníkům. Po příchodu jsem potkal Inge, poutnici z Norska. V bezmála šedesáti sem přijela na kole až domova a mířila do Fátimy.

Prokecali jsme celé odpoledne. K večeru jsem měl plán rozloučit se s Denéšem, který dorazil o den dřív, ubytoval v soukromé noclehárně a večer letěl domů. Inge se k nám připojila. Denéš také přivedl jednoho kolegu, takže jsme se rozhodli pořídit si na závěr pětilitrový kanistr s vínem. Statečně jsme na prvním rohu za obchodem zdolali většinu kanystru. Před odchodem jsem zjistil, že aniž by to kdokoliv z nás tušil, tak jsme tématicky seděli na rohu, kudy procházela Svatojakubská cesta.

Pak jsme ještě doprovodili Denéše na autobus, přičemž se na Inge nalepil přiopilý postarší Portugalec. Pustil se až když nastoupil s Denéšem do autobusu, přičemž si myslel, že jedeme také. Vyrazili jsme potom zpět na noclehárnu a spát.

Rozloučení se s cestou, chůzí

Jako rozloučení s poutí jsem stylově zvolil další pochod. Tentokrát však proto, abych se vymotal z města. Rozhodl jsem se jít dojít 20 kilometrů za město, abych mohl další den najít vhodné místo na stopování v nějakém klidnějším městě.

S Inge jsme se domluvili na setkání v obci Grijó. Noclehárna přiléhající ke klášteru měla být sice s dobrovolným příspěvkem, ale nakonec stála sedm eur. Po uhrazení noclehu mi zbylo pouhých 13 eur na bezmála dva týdny. Vyšší cenu však vykompenzovalo pozvání na večeři od rodiny správce noclehárny. Podávala se zeleninová polévka, rýže s fazolemi jako příloha k tresce a salát. Navrch samozřejmě nechybělo víno.

Přestože každý mluvil jiným jazykem, nakonec jsme si porozuměli. Já španělsky, oni portugalsky, ale po pár sklenkách vína v tom už nebyl rozdíl. Po příjemném večeru se mi dobře spalo, a navíc mě těšilo vědomí, že na druhý den se po krátké chůzi už jen povezu.

Z rána jsem se rozloučil s Inge, došel do nedalekého města a začal stopovat. To už je ale příběh na příště.