Šílený irský důchodce a potlesk od jeptišek

Přespal jsem na divoko u řeky. Uhnal mě šílený irský důchodce. Plná noclehárna mě zavedla do kláštera, kde jsem sklidil potlesk od jeptišek. Dorazil jsem do Cahors.

Plánoval jsem si pomalý odpočinkový den, abych opět nedorazil úplně vyřízený. Na většině míst vhodných k odpočinku však již někdo seděl a tak jsem stále pokračoval dál. Kolem poledního jsem objevil kamennou skrýš, kam se zřejmě místní pastevci uchylovali před žhnoucím sluncem. Byl volně přístupný veřejnosti a stačilo ho obejít dokola, abych našel jsem vchod. K mému štěstí to samé nenapadlo žádného z dalších kolem jdoucích poutníků a tak jsem měl alespoň trochu klidu.

Došla mi voda

V těchto místech sice poutní infrastruktura existuje, ale je na můj vkus moc řídká. Voda mi chvíli po opuštění chladného kamenného přístřešku došla. Do vesnice mi zbývaly ještě asi tři kilometry a k tomu už bylo po poledni. Už předem jsem šetřil a tak jsem byl po chvíli dost zasušený. Z první zahradní hadice ve vesnici jsem si načepoval plný vak vody a z místa vycuc jeden a půl litru.

Než jsem dorazil do další vesnice vzdálené pouhých pár kilometrů, voda mi opět došla. Tak to šlo celý den. Dál už jsem čepoval méně, protože každý litr se sakra pronese. Jelikož nemám mapu, tak se mi špatně odhaduje, kolik budu na další úsek potřebovat.

Kolem třetí hodiny už bylo opět vedro na padnutí. Postupně odpadli všichni poutníci a tak jsem se také rozhodl zahájit siestu. Původně jsem se chtěl pořádně vyspat, ale nějak mi to nešlo a tak jsem si půl hodiny poležel a pak pokročil dál. Cestou jsem narazil na ženu, jež kempovala v autě u Svatojakubské cesty. Ocenila, že chodím v takovém vedru a popřála mi hodně štěstí.

Sestup do zelené kotliny

Vedro v pozdějším odpoledni ještě zesílilo, ale naštěstí jsem se tolik nepotil. Šel jsem pomaleji a šetřil vodou. Cesta vedla povětšině suchou krajinou, jíž dominovaly duby. Když jsem proto k večeru dorazil k městečku Cajarc, nestačil jsem se divit. Leží v zákrutě řeky a jako mávnutím kouzelného proutku se vyprahlá krajina změnila na zelenou úrodnou kotlinu.

Sestoupil jsem dolů, kde mě cedule již neomylně do nejbližšího gitu. Z předchozích zkušeností jsem se rozhodl vytěžit maximum a tak jsem se ptal, zda je možné využít vybavení ubytovny a přespat přitom v zahradě. V přeplněných pokojích se vždycky najde někdo chrápající a tak se tam stejně nevyspím.

Paní majitelka však rázně odmítla. Má totiž psy a spaní v zahradě by nedělalo dobrotu. Umožnila ale vysprchovat se tam a navrhla mi přesun do nedalekého kempu. Mile rád jsem se po celodenním pařáku osprchoval, poděkoval a šel dál. Po zhlédnutí předpovědi počasí jsem usoudil, že jít do kempu nemá smysl. Můžu se přece vyspat kdekoliv a zadarmo.

Prošel jsem proto městem a dokoupil potraviny. Našel jsem nakonec krásný plac vedle řeky a opodál dokonce s veřejnými záchody. Stále ve městě a přitom už mimo. Celý večer mi navíc hrála živá kapela u restaurace na nábřeží. Pod vrbou jsem rozbalil spacák a brzy na to usnul.

Ráno jsem ke svému překvapení zjistil, že nejsem jediný, kdo si místo vyhlédl. Nedaleko mého místa totiž přes noc vyrostl další stan. Měli jsme tam i piknikové stoly a tak jsem posnídal a co nejdřív pokračoval dál.

Šílený Ir

Nedaleko za městem jsem potkal chlapíka z Irska. Nebyl nejmladší, tak kolem šedesátky a docela jsme se zakecali. Šel jsem rychlejší chůzí a předpokládal jsem, že brzy odpadne. Neodpadl. Naopak jsem ještě musel přidat, abych mu stačil. Chtěl tento úsek cesty rychle přejít, aby se vyhnul spalujícímu odpolednímu slunci. I přes veškeré převýšení jsme zvládli zhruba dvacetikilometrovou cestu jen za dopoledne.

Odpoledne jsme ještě společně urazili bezmála další desítku, než mě začalo bolet chodidlo a musel jsem si dát pauzu. Bylo to kousek před plánovým cílem. Ir pokračoval dál, ale já si musel dopřát oddech.

Obsazená noclehárna mě zavedla do kláštera

Bylo již kolem třetí, když jsem procházel vesnicí Bach. V místním gitu jsem se však dozvěděl, že je plně obsazeno. Majitel mi však poradil, abych zkusil štěstí v nedalekém klášteře, kde prý mají velkou ubytovnu.

Už trochu v mdlobách z vedra jsem urazil další hodinu na prudkém odpoledním slunci a konečně dorazil do kláštera Vaylats. Byl jsem vlídně přijat, ale brzy jsem zažil šok. Klášter si totiž za noc s večeří a snídaní účtoval 28 eur. To jsem samozřejmě odmítl zaplatit. Příjem poutníků měl na starost neoblomný pár z Německa. Když jsem však vysvětlil svůj příběh, řešení se našlo. Po poradě se správcovou kláštera mi výjimečně umožnili zůstat za polovinu ceny. Tím už jsem se vešel do svého limitu a domluvili jsme se.

Zúčastnil jsem se mše. Při večeři jsem se dozvěděl, že zde měly jen velmi málo lidí, jež by absolvovali celou cestu až z domova. Představil jsem se, načež jsem od jeptišek sklidil potlesk. Ocenily tím mojí dlouhou cestu.

Cahors jsem dosáhl v brzkých odpoledních hodinách

Ráno jsem vyrazil brzo, abych se vyhnul odpolednímu slunci. Cesta vedla vyprahlou krajinou, jíž lemovali pouze duby. Dlouho jsem nechápal, proč tu tak výrazným způsobem dominuje právě dub. Z nějakého důvodu je zde i na pastvinách cíleně vysazovali. Nakonec mi další poutník prozradil, že tu rostou v takovém množství kvůli lanýžům. Tento region je totiž druhý nejvýraznější lanýžový region ve Francii.

Čekalo mě dnes pouhých 26 kilometrů a tak mi cesta rychle ubíhala. Prošel jsem i údolím plným opuštěných vodních mlýnů. Zřejmě tu prostě už nezbývá dost vody.

Zelený motýlek a zelené trubky                                    

Kolem jedné jsem pak procházel po mostě do města Cahors. Hned na vnitřní straně mostu mě uvítala paní v poutním kiosku. Radila zde poutníkům s ubytováním a poskytovala drobné občerstvení při příchodu do města. Zařídila mi přitom rozumné ubytování a rezervovala i nocleh na další den v klášteře s dobrovolným příspěvkem.

Poté jsem se vydal do svého dnešního domova, ubytovny s názvem Zelený motýlek. Paní mě vlídně přijala a hned na úvod mě ještě přeložila do levnější noclehárny. O ulici vedle totiž měla další dům, jež také pronajímala jako noclehárnu. Nebyl tam sice internet ani moc světla, ale tři eura k dobru se prostě počítají.

Navíc mi poskytla drát, hadr a jar, abych se mohl pustit do údržby svého picího systému. Už bylo na čase. Doteď jsem myslel, že mi ty trubky na pití prostě jen mírně změnili barvu působením slunce. Jakmile jsem však poprvé protáhl hadr trubkou a vytekla zelená břečka, pochopil jsem, že se mi v picím ústrojí vybujel pěkný sajrajt. Už tak vím, že je třeba provádět údržbu pravidelně.

Budova byla prakticky prázdná a tak jsem se v klidu vyspal a časně z rána vyrazil. Brzy mě však čekalo další milé překvapení.